Druhá kapitola

15. července 2013 v 15:00 | Rádoby datlér amatér |  Ti "správní" - střípky kapitol


Ano! Druhá kapitola! Ještě kratší než první!

Chodit někam s někým, koho neznáš? Tobě už fakt přeskočilo, napomenula se v duchu za naprosto pitomou myšlenku.
"Pronásledujte si někoho jinýho, úchylové, či co jste, mě ty vaše hry nebaví!" prohlásila, otočila se a odkráčela ráznými kroky pryč. Bydlela na opačném konci městečka - nebyla tak blbá, aby běžela ke svému bydlišti s dvěma podivíny v patách.
"Tohle se vám nepovedlo, pánové. A varuji vás - jestli s tím pronásledováním nepřestanete, dopadnete dost špatně." S těmito slovy a úsměvem na rtech Nikola zmizela.
"Cos čekal? Vážně sis myslel, že by ta holka byla takový magor a šla s námi?" ušklíbl se zrzek.

"Počítal jsem s tím. Naštěstí mám promyšlený ještě plán B. Určitě víš, o čem mluvím." Po těchto Davidových slovech mu zmizel neveselý úšklebek z tváře. Věděl, co je to plán B, a ani trochu se mu nezamlouval.

* * *
Dívala se na sebe do zrcadla. Co na ní bylo tak zvláštního? Proč ji furt otravují? Vždyť je celkem obyčejná dívka - nejobyčejnější v celém okolí! Dlouhé, hnědé, mírně vlnité vlasy, oči též barvy, úzké rty. Rozhodně ji nepronásledují kvůli tomu, že by měla nějak úžasně nádherný ksichtík. Že by byla další z těch rádoby hrdinek, co mají zachránit svět? Vždyť do většiny z nich má tak daleko! Není ošklivá ani mimořádně hezká, neobléká se podle trendů, to však neznamená, že chodí v šatech z devatenáctého století. A navíc - na rozdíl od většiny hrdinek má v hlavě mozek a umí ho (občas) používat.

"Máš snad průjem?" Hlas její milované maminky. Ano, Monika celou dobu stála před zrcadlem v koupelně, kde byl také druhý záchod. Ten první byl, světe, div se, obsazený.

"Už jdu." S těmito slovy Monika protočila oči v sloup a velmi neochotně vylezla z modré koupelny. Právě kvůli té barvě byla koupelna jejím neoblíbenějším místem. Když prošla kolem místnosti určené prvnímu WC, zaslechla sestru, jak si opakuje učivo do školy. Znala ji moc dobře, věděla, že kvůli šprtání se na tom záchodě klidně prosedí zbytek víkendu. Odkráčela do svého pokoje, o poschodí výš, a zavřela za sebou dveře. Spokojeně se rozhlédla. Bílé stěny, na pár místech polepené plakáty, odrážely sluneční svit pronikající do místnosti z velkého okna. Sáhla po nejbližší knížce v její malé, soukromé knihovničce a svalila se na postel. Vykašlala se na přízemní starosti světa a začetla se do knihy.

* * *

Nesnáším pondělky. Monika otráveně pochodovala do školy.
Ano, má brýle, díky čemuž ji všichni považují za nechutného šprta, s kterým se stojí za to bavit jen ve chvíli, kdy potřebujete něco opsat, ale ona opravdu nebyla klasický prototyp šprta. Většinu učiva si pamatovala už z hodin, protože dávala pozor.

S extrémní nechutí vkročila do staré školní budovy. Omítka se loupala a na nové vymalování školy zřejmě nebylo dost peněz. Pohled do šatny její třídy, osmičky, ji znechutil ještě víc. Šatna vypadala jako příliš malá klec, všude se povalovaly pantofle a různé oblečení. Jednou zde dokonce uklízečka našla něčí trenýrky. Odér z úborů na tělocvik nepřebil ani kdejaký deodorant, spíše naopak - většinou ten smrad ještě zhoršil.

A z šatny do úžasné třídy plné úžasných lidí! Předešlá věta byla myšlena ironicky. To ještě naše milá Monča netušila, co ji čeká. První, co ji praštilo do nosu, když vešla do třídy, byla směsice pachu pánského antiperspirantu, několika parfémů a laku na vlasy. Na to už byli všichni v její třídě zvyklí (i učitelky!), proto ji trochu překvapilo, když zaslechla dávivý kašel. Navíc ten hlas poznala. Nakoukla dovnitř. To snad ne! Co tu dělá tenhle? O stěnu se opíral zrzavý hoch, který ji s jeho - zřejmě kamarádem - pronásledoval, a jak bylo patrné, ten zápach mu nedělal dobře. Využila příležitosti a trochu víc zblízka si prohlédla svého pronásledovatele. Tentokrát si oblékl něco trochu normálního, díky čemuž poznala, že ten hoch není takové párátko, jak se jí zdálo při jejich nedobrovolném setkání. Zrzavé vlasy mu stály na hlavě a statečně odolávaly zemské gravitaci. Heh, hrůza překoná fakt všecko, i největší sílu ve vesmíru, pomyslela si Monika. Její přemýšlení utnula přicházející učitelka. Při pohledu na ni se většina žáků zděsila. Jejich třídní, nejobávanější osoba na celé škole, má copánky? Postavila se vedle nového žáka a spustila slaďounkým hláskem, který se k ní, stejně jako ty copy, nehodil: "Milé děti, tento hoch se jmenuje Honzík a odteď s vámi bude chodit do třídy." Žáci vykulili oči a několika jedincům, zdegenerovaným používáním klávesových zkratek, uniklo tiché "WTF?"

Že by jí někdo před nedávnou dobou vygumoval mozek? Tuto možnost naše hrdinka nemohla popřít, ba naopak. Věřila jí, i když by se ostatním nejspíš zdála přitažená za vlasy. Jejímu přemýšlení opět někdo učinil přítrž. Byl to ten zrzek.

"Ahoj, ehm… sakra, nevím, jak to říct nějak slušně, ale… co to tu smrdí?" vymáčkl se konečně a pohlédl na ni tázavě svýma modrýma očima.

"Ahoj," pozdravila jej Monika a potlačila chuť na něj vychrlit všechny možné otázky, když věděla, že je někdo může slyšet. "Víš, chlapče, ten smrad je způsobený jednak tím, že chlapci nemají na záchodech zrcadlo, jednak tím, že nikdo nechce smrdět potem."

"Z potu by mě aspoň nešimralo v nose," zabručel.
"Tak to budeš mít dost těžký," usoudila. Sakra, jak se ho na to mám zeptat? "Proč za mnou furt lezeš?" Hm, to nebude ono, ale je to dost výstižné. Stejně by mě zajímalo, proč si jej včera nikdo nevšiml - kromě mě a Nikoly. Ta zrzavá hlava přímo září! Na druhou stranu… proč by si někdo měl všímat obyčejného kluka?

"Vím, na co se chceš zeptat. Tady ti fakt odpovídat nebudu, nelíbí se mi představa, že by to slyšel jeden z těch priti… ne, takhle to slovo není, privi… prostě hlupáků. Co takhle zajít někam po škole?"
"Cože? To si děláš legraci!"

"Nemusíš mluvit tak nahlas, nejsem hluchý! Ještě to někdo uslyší!"

"Prosím tě, kdo by nás poslouchal? Jestli sis nevšiml, jsem většině třídy ukradená, pokud zrovna drbny nepotřebují někoho pomlouvat nebo v případě, když jsem jediná, kdo má úkol! Nejdřív za mnou s tím svým kamarádíčkem lezete a pak mě normálně zveš někam po škole?"

"Jestli sis nevšimla, celou tu dobu jsme si s tebou chtěli promluvit!"

"Dej mi pokoj!" Po doznění těchto slov se šla Monika radši připravit na hodinu. Pitomec! To si vážně myslí, že bych s NÍM někam šla? Jo, zajímá mě, proč za mnou furt dolézá, ale podstupovat riziko, že mě ti blázni unesou? To mi za to nestojí! Ale… když je to takový pitomec, jak by se mu povedlo mě unést? Nejsem přece typický šprt, pro kterého by byl tělocvik utrpením!
Ačkoliv si to nechtěla přiznat, nejradši by s ním doopravdy někam šla a dozvěděla se, proč musí pronásledovat zrovna ji.

* * *

"Opravdu sis to nerozmyslela?" zeptal se Honza, doufaje, že změnila názor. Přichomýtl se k ní, když šla ze školy. Ta holka se fakt hrozně courá! I hlemýžď by byl rychlejší, nadával v duchu. Ta holka se mu čím dál víc nezamlouvala.
"Ty nepřestaneš otravovat, viď?" protočila podrážděně očima. Měl chuť jí jednu vrazit.
"Ne, nepřestanu," procedil skrz zuby. Nejradši by se na to vykašlal, ale nemohl. Chvilku šli vedle sebe, oba mlčeli a přemýšleli o tom druhém. Pak se Monika ozvala. Promluvila výhružným hlasem, který se k ní vůbec nehodil: "Zmiz!"

Jak mu přikázala, tak udělal. Dočista se vypařil. Příště mysli, než něco řekneš, trubko.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. července 2015 v 22:51 | Reagovat

Monika se mi konečně zdá lepší, je krásně protivná.
Mimochodem, ten pach...jako bys popisovala naší třídu na základce.
Je to úžasná povídka, stále nevím, jak to dopadne, a to se mi na tom líbí. jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama