Pátá kapitola

25. července 2013 v 15:00 | Rádoby datlér amatér |  Ti "správní" - střípky kapitol
Světe, nediv se, tahle kapitola mi trvala nejdéle, i když jsem se na ni těšila, jelikož psaní prvních čtyř byla pro mě ehm... trošku nuda.


Zítřek… pět hodin… opuštěná budova… a dva hoši, co čarují a z nějakého důvodu mě furt sledují… ideální odpoledne, no…

Monika si povzdechla. Už delší dobu koukala do učebnice, ale místo toho, aby se učila, musela neustále myslet na "pozvánku" od Honzy. Takhle to dál nepůjde. Zítra píšeme test a já stále neumím ty definice!
"Se zas něco drtíš nazpaměť, jó?" ušklíbla se Saša, když nakoukla do pokoje.

"Musím, zítra píšeme test!"

"K čemu ti je definice, když ji nechápeš?"

"Hmm… třeba k tomu, abych nedostala pětku?" Náhle Moniku něco napadlo.

"Hele, neměla bys zítra v pět čas?"

"Jo, proč?" Saša vešla dovnitř.

"Že bychom někam zašly a zavzpomínaly si na společné prázdniny…"

"… během kterých jsme tvrdly v baráku. Lhaní ti fakt nejde."

"Tak nebudem vzpomínat na prázdniny, no. Prostě spolu pokecáme jako sestry."

"Když chceš," souhlasila Saša a zase odešla. Monika se vrátila k učení se. A teď už bych fakt měla začít.

* * *

"Tak co," zazubil se na ni Honza, "přijdeš dneska?"

"Zvláštní. Ještě včera jsi věděl, že určitě dorazím," poznamenala chladně Monika a dál si pročítala zápisky v sešitu.

"To se nemůžu zeptat?" opáčil ještě chladněji a zvědavě prolétl očima Moničin sešit z fyziky.

"Páni! Máš pěkný písmo!"

"Díky…"

"Po většině lidí tady nic nepřečtu…"

"Ehm… proč mi to vlastně říkáš?"

"To kdybych věděl…"

"Být tebou, radši se učím," doporučila mu.

"Vždyť to stejně nechápu a navíc - k čemu mi to bude?"

"K tomu, abys věděl, jak co funguje?"

"Když to NECHÁPU, tak nevím, jak…"

"Už mlč, musím se soustředit… jó… přijdu…"

"Já to věděl," mrkl na ni a už ji neotravoval.

* * *

Slunce stále příjemně hřálo, ačkoliv byl podzim, meteorologové opět neuhádli předpověď. Listy na stromech teprve začaly žloutnout. Dvě dívky, sestry, kráčely k opuštěnému paneláku, který čněl vysoko nad rodinné domky kolem. Zbytečně zabíral místo… nebo snad ne?

"Už vím, o čem jsi to chtěla tak moc mluvit," zastavila se Saša, "a moc se mi to nelíbí."

Pro větší dramatičnost situace přestal vát vítr. Monika se podívala sestře do očí a pokusila se promluvit, kdosi ji však vyrušil. Ten neznámý byl kluk se zježenými zrzavými vlasy a spoustou pih. Netvářil se moc nadšeně.

"Tebe," kývl hlavou směrem k Saše, "jsem tu nečekal."

"Vadím ti?"

"No… mně ne, ale…"

"Tak mlč."

"Lidi, není vás tu nějak moc?" S touto otázkou přišel David.

"Problém?" Saša vypadala čím dál podrážděněji.

"Víš, my jsme s tvou ségrou chtěli mluvit tak nějak… o samotě." V tu chvíli by se nejradši Monika vypařila. Koneckonců, všechno jí nakonec došlo. Tihle dva magičové by ji nepronásledovali, pokud by i ona sama nebyla magická. Její představivost jela na plné obrátky. Třeba jsem nějak nepohodlná a oni mě chtějí zabít! Nebo možná vyvolená! Sakra, o jakých kravinách tu přemýšlím? Ráno jsem tomu ještě nevěřila, ale teď…

"POSLOUCHÁŠ MĚ?" Do reality ji vrátil Davidův hlas.

"Promiň," pípla vyděšeně. Nesnášela, když na ni někdo zvedal hlas.

"Neomlouvej se," protočil očima, "já ti to zopakuju ještě jednou, ale jestli i tentokrát nebudeš dávat pozor…"

"Tak jí nic neuděláš," ozvala se Saša. Tvářila se, jako by ho nejradši kopla do zadku, když by stál na nějaké skále, což byl možná důvod, proč radši nedokončil větu.

"Moniko, vypadáš jako docela chytrá holka, takže už určitě víš, proč s tebou tak urgentně potřebujeme mluvit," promluvil Honza.

"Protože jsem podle vás taky… čarodějnice?"

"Ano, ale prosím - nepoužívej výraz 'čarodějnice'. Zní to fakt…" Honza nemohl najít vhodné slovo.

"Debilně," doplnil jeho větu David po svém. S tím nikdo nemohl nesouhlasit.

"Nepůjdem dovnitř?" zeptal se poté.

"No… já nevím… tak úplně jí nevěřím," odpověděl Honza.

"Ona vám taky ne," nemohla si odpustit Saša. "Prostě jí o tom řekněte a nechte ji jít."

"Jde se dovnitř, tady by nás mohl někdo poslouchat," rozhodl David, takže se šlo, i když poněkud nedobrovolně.

* * *

"Ty seš taky paranoidní," reptala Saša, když vybíhali už do čtvrtého patra. Vzhledem k tomu, že zde nikdy nikdo nebydlel, nebylo to tu příliš udržované.

"Nejsem paranoidní, jen ostražitý," opravil ji David, na rozdíl od ní nezadýchaný.

"Jestli někdo opravdu věří, že na černém oblečení není vidět špína, ukážu mu teď svý tričko," reptala dál. Věřte mi, doopravdy měla důvod si stěžovat.

"To se vypere, tak nefňukej," protočil oči v sloup Honza. Nejradši by obě dívky na místě zabil, to však nemohl - spíš nesměl. Jedna si stěžuje na úplné blbosti a druhá je… prostě blbá. Pohlédl na své rozpadající se tenisky. Jak dlouho ještě vydrží, než se mu rozpadnou na nohou a jeho to donutí k velmi neoblíbené činnosti - nakupování?

"Už jsme tu!" vytrhl ho násilím z myšlenek Davidův hlas. Rozevřel dokořán dveře do malého, světlého bytu. Vešli dovnitř. Okamžitě je do nosů udeřil zápach laku na nehty.

"Tedy - netušila jsem, že tu provozujete manikúru!" uchechtla se Saša.

"Prosím tě - to jsi opravdu tak naivní, že věříš, že tihle dva se snaží dbát o svůj vzhled?" ozval se jemný dívčí hlas z pokoje. Všichni se uchechtli… kromě Moniky, na jejíž tváři stále přetrvával ten telecí, nechápavý výraz. Vkročili do pokoje, odkud hlas zazněl. Na parapetu seděla dívka s copem na stranu a lakovala si nehty. Nečekané.

"Čau," usmála se a vykročila k nim, "ty mě ještě neznáš, viď?"

"Ne, ale už jsem tě někde viděla," prohlásila Monika, zatímco si ji pohledem měřila. Nechápala, proč ta brunetka chodí v botkách se skoro deseticentimetrovými podpatky - vždyť to musí být tak nepohodlné!

"Jsem Anežka," představila se s veselým, mírně přihlouplým úsměvem dívka.

"Já Monika," podala jí ruku a netvářila se příliš nadšeně. Možná to bylo tím, že na podpatcích ji ta holka o hlavu převyšovala.

"Takže… už určitě víš, proč tu jsi, ne?"

"Ne."

"Jak to?" vykulila své zelené oči.

"Protože jí to nedojde, dokud jí to někdo neřekne," prohlásil kysele Honza.

"Nevadí, já ti to řeknu," ujala se vysvětlování a zároveň zachraňování situace Anežka. "Koukáš na nějaký dobrodružný filmy? Nebo fantasy? Nebo čteš?"

"Jo, proč?"

"Tohle je totiž jedna z těch nejklišoidnějších situací - taková menší záchrana světa. Ty nám s tím pomůžeš."

"A to mi to nemohl někdo říct rovnou a ušetřit mě toho strachu, že mě ti dva pronásledují?"

"My jsme se o to celou dobu snažili," zavrčel David, "jenže nás NĚKDO neposlouchal."

"Navíc tě naučíme zacházet s tvou magií," lákala ji Anežka.

"Jdeš do toho, nebo ne?" zahučel Honza, který to už očividně chtěl mít za sebou.

"To s tou magií zní lákavě… hmm… ano," souhlasila k překvapení všech nakonec Monika.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama