První kapitola

11. července 2013 v 15:00 | Rádoby datlér amatér |  Ti "správní" - střípky kapitol

Ano, již přichází. První kapitola mé (téměř) prvotiny! Snad se vám bude líbit. Nelekejte se nějaké extrémní délky - je to fakt krátké. Možná až moc krátké. Uh, už radši kecat nebudu. Prostě si to přečtěte. Díky.

"A ty si vážně myslíš, že nám uvěří?" zeptal se hubený zrzek chlapce vedle něj. "Přece jen, kdyby tebe někdo zastavil na ulici, že s tebou musí nutně mluvit a řekl ti to samé, co se chystáš ty říct jí, věřil bys tomu?"
Tázaný mládenec, vysoký s tmavými vlasy, se jen pousmál. "Jestli je to opravdu ona, uvěří tomu."
"Stejně bychom nemuseli stát hned naproti škole."
"Proč, prosím tě?"
"Ostatní by si mohli myslet, že jí nabízíme ty… no… tamty… snad víš, co myslím, ne?"
"Drogy? Pochybuji, že by si to někdo opravdu myslel," ušklíbl se mladík.

Otevřely se dveře školní budovy. Ti dva jen pozorovali dav dětí všeho věku a čekali. Dočkali se. Ze školy vylezla brýlatá dívka s rozcuchanými vlasy, na rozdíl od ostatních šla pomalu. Možná to bylo vahou tašky, pod kterou se hrbila, možná tím, o čem přemýšlela. Prošla brankou. Nastal čas jednat. Tmavovlasý hoch se nenápadně připojil k děvčeti a potichu ji pozdravil "Ahoj." Dívka se lekla, nadskočila a zrychlila. Nakonec se ztratila v nedalekém houfu dětí.

"Takže to nakonec nebyla ona," prohlásil zrzek a díval se na svého vyššího společníka pohledem "Já ti to říkal."
"Byla," odporoval mu, "ale - " nedořekl, protože ho přerušila jakási drobná dívenka.
"Tak hele! Co si o sobě myslíš, ty jeden blbej úchyláku? Ještě jednou budeš obtěžovat Moniku a uvidíš!" vyjela na něj, otočila se a odkráčela s nosíkem vzhůru. Hoch se přemáhal, aby nevyprskl smíchy, dokud byla ta blondýnka v doslechu, poté dal svým emocím průchod. Dost hlasitě.
"Davide?"
"Co je?"
"Nemůžeš přestat s tím šíleným hyením štěkotem? Lidi na nás koukají jak na debily!"
"Tak ať koukaj!"
Pokračoval dál, ještě hlasitěji a ještě šíleněji. Počet udivených kolemjdoucích, kteří si podle smíchu pomysleli cosi o jeho inteligenci, také stoupal.

* * *

Monika odhodila tašku kamsi do nejtemnějšího koutku svého pokoje a posadila se na postel. Přemýšlela. Sakra, co to je za kluky? Už včera je viděla, jak na ni koukají, když šla domů, zpoza jednoho stromu a mysleli si, jak jsou u toho bůhvíjak nenápadní. Co po ní chtějí? A před několika dny ta holka, která najednou začala mluvit o divných věcech! Jestli se k ní zítra přiblíží, už od něj neuteče. Prostě se ho zeptá, co chce. Z tašky se ozvalo pípání. To jí vyzváněl mobil. Rychle jej vytáhla z tašky. Dostala zajímavou esemesku od kohosi neznámého. Byla krátká a stálo v ní toto: "Nepřibližuj se k lidem, které neznáš, ublíží ti!" Monika protočila oči v sloup. Vždyť není malá holka! Pak se vylekala. Jak někdo může vědět, na co myslí?

* * *

"Davide?"
"Co je zas?"
"To sis fakt musel vzít tričko s tímhle nápisem? Nejsem tu příliš dlouho, ale vím, že tyhle nápisy většina lidí považuje za pobuřující."
"Mluvíš, jak kdybys tu žil už dlouho!"
Povedená dvojice opět stála před školou a čekali, až z ní vyjde ta dívka, s kterou tak nutně potřebovali mluvit. Ani jeden z nich nebyl oblečen zrovna nejvhodněji. Na zrzkovi viselo vytahané růžové tričko, kalhoty byly pravý opak - příliš krátké. Tričko Davida s nápisem 'Satan rules the world!' tomu nasadilo korunu. Lidé se jim vyhýbali, některé babičky pro jistotu přecházely na druhou stranu silnice, kde byl chodník v ještě horším stavu než zde.

"Neměli byste být ve škole?" zeptal se kdosi, kdo stál za jejich zády. Otočili se. Hlas patřil drobné blondýnce, která včera tak udatně bránila svoji kamarádku.
"A co ty? Neměla bys teď taky sedět v tom ústavu?" oplatil jí otázku David.
"A jak víš, že ve škole nejsem?" zazubila se ďábelsky dívenka. S těmito slovy začala blednout a průhlednět.
"Mimochodem… být vámi, nechám toho. Děláte dost špatnou věc," promluvila těsně předtím, než zmizela. Chlapci ještě chvíli zírali na místo, kde před nimi stála "jejich promlouvačka do duše". A zírali a zírali.

* * *

"Mončo! Hej, počkééééééééj!" křičela Nikola přes chodbu. Normálně by učitelky žáka, který ječí jak na lesy, aspoň sprdly, v jejím případě však udělaly výjimku, neboť tato dívka patřila k nejchytřejším žákům této školy. Monika nezastavovala - spěchala domů. Nikola protočila oči v sloup a utíkala za ní. Díky shonu na chodbě to nebyl snadný úkol. Monika už byla v šatně a chystala se z ní odejít, když se k ní Nikola dostala.
"Moniko! Počkej!"
"Proč? Na co?"
"Venku před školou! Na chodníku!"
"Co tam má být?" Monika vůbec nechápala, o čem její světlovlasá spolužačka mluví.
"Ti dva za včerejška!"
"Víš to jistě?"

"Samozřejmě! Myslíš, že bych tobě či komukoliv jinému lhala? Koukala jsem se z okna v učebně matiky a stáli tam! Jsou úplně příšerně oblečení!" prohlásila Nikola. Monika zamumlala jen "Díky za upozornění." Rozhodla se vyjít ze šatny, kde už byly jen tyto dvě dívky a pár pohozených smradlavých přezůvek, ale nemohla, neboť východ ze šatny blokovala její spolužačka, která se rozhodla, že ji nenechá kolem těch úchyláků projít samotnou.

"Sama kolem nich nemůžeš! Ještě tě zatáhnou někam do křoví!" zasyčela Nikola. Teď už doopravdy musely jít, jelikož učitelka čekající, až bude moct zamknout dveře, byla dost naštvaná. Vyběhly ze školy tryskovou rychlostí a běžely dál. Nezastavovaly. Už byly daleko od školních pozemků, daleko od místa, kde stáli dva stalkeři. Slyšely za sebou kroky. Otočily se. Za nimi běželi kluci, kvůli kterým tak utíkaly. Pohledy přejely po ulici, do které zrovna vběhly. Chodník tu byl v mnohem lepším stavu než ten u školy, silnice dokonalá a všechny domky měly stejnou barvu - oranžovou. Poněkud se nechaly unést a kluci je mezitím doběhli.

"Čau!" zahlaholil ten vyšší v černém tričku.
"My se známe?" podivila se Monika.
"Ty mě neznáš a já tebe taky ne, ale vím o tobě něco, co ty sama o sobě nevíš!" zadrmolil tak rychle, že mu nebylo téměř rozumět.

"Co bys ty o ní mohl vědět? Nic! Maximálně, kdybys byl telepat, jenže to určitě nejsi," uchechtla se Nikola.
"Máš pravdu, nejsem telepat," usmál se na ni, "protože jinak bych věděl už dřív, co jsi zač."
"Ty to snad víš?" rozesmála se Nikola poněkud hysterickým smíchem, z kterého naskakovala husí kůže.
"Nejsme tu kvůli tobě," vložil se do toho druhý chlapec, zrzoun s otřesnou košilí. "Jsme tu kvůli této dívce," ukázal prstem na Moniku. "Mohli bychom si s tebou promluvit o samotě?" zeptal se jí.
"Nikam s vámi nepůjde!" Kdyby Nikola uměla vraždit pohledem svých pomněnkově modrých očí, nejspíš by zemřel velmi bolestivou smrtí.
"Ať si vybere sama," nechal na ní rozhodnutí ten v černém tričku.

V Monice se praly dva hlasy. Jeden křičel, ať si s nimi promluví, určitě jí nechtějí ublížit. Druhý dával za pravdu Nikole a naléhal na ni, aby s nimi neztratila ani slovíčko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. července 2015 v 22:45 | Reagovat

Je to krásně zmatené, jako tvé články. Ale o to více se mi to líbí.
Zatím se mi jako nejsympatičtější jeví Nikola, Monika působí jako slepice. Ale třeba se to ještě změní. Ti dva jsou také fajní, ale když neznám jejich motiv, nemohu si je ještě oblíbit. Ale ty jejich rozhovory jsou vážně úžasné.
Tato povídka se mi hodně líbí, rozhodně si přečtu i pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama