Šestá kapitola

29. července 2013 v 15:00 | Nelogična První, Druhá, Třetí, Stopadesátá |  Ti "správní" - střípky kapitol
Tuhle kapitolu jsem psala raději než těch pět předtím... snad se vám bude líbit :)


"Co na ni říkáte?" zeptal se Honza při večerní "poradě" u stolu, jenž obvykle sloužil jako jídelní, v kuchyni. Monika se Sašou už dávno odešly, takže to byla debata "o ní bez ní".

"Mně přijde docela fajn," zahučela Anežka, zatímco dál pozorovala své nehty. Skvěly se na nich čínské znaky. Náhle ji vyrušil zvuk tříštícího se skla a naštvaný výkřik: "Seru na to!"

David se opět pokoušel vařit a tentokrát selhal již na začátku - rozbil jediné talíře, které jim byly k dispozici. "Moc nečumte," okřikl dva sedící u stolu a začal uklízet střepy. Ti se tedy odvrátili od něj a dál se věnovali tématu "Monika".

"Zajímavý," poškrábal se Honza na hlavě, "já z ní mám spíš smíšené pocity. Jistě, může se naučit ovládat svou magii, to ale nic nemění na tom, že je to ovce bez názoru."

"A jak nám překáží to, že nemá na věci vlastní názor?" zeptala se Anežka. Tentokrát se nevěnovala svým nehtům, ale zelené, trochu delší tunice.

"Když chceš se mnou mluvit, koukej mi do očí," prohlásil Honza, "to je první věc. A ta druhá je, že lidi bez názoru může někdo snadno oblbnout. Co když ji ta její spolužačka překecá, aby se přidala na jejich stranu?"

"Símtě, to neudělá," ušklíbl se David, který mezitím poklidil střepy. "Nemá k tomu důvod."

"Snad je to, co říkáš, pravda," povzdychl si Honza, "protože jestli ne, tak kde seženeme někoho jiného? Dospělí nám nevěří a moc nadaných děcek tu nežije."

"Puberťáci nám taky moc nevěří," ozvala se Anežka, "kdybychom měli vybírat jen ty, co by nám uvěřili, sestavíme armádu z dětí předškolního věku."

"Jasně, ale furt je snazší překecávat někoho, kdo ještě nedospěl, ten tě nepošle hned do Bohnic."

S těmito slovy jim nad hlavami praskla žárovka a celá pidi kuchyňka se ponořila do tmy.

"Super, no," ozval se ze tmy naštvaně Davidův hlas, "nejdřív talíře a teď tohle!"

Aspoň tu už někdo nebude čumět na své nehtíky, viď, Anežko?" rýpl si Honza.

"A tobě do očí taky ne," opětovala dívka úder.

* * *

"Selhala jsi. Jasně jsem ti říkala, že se k tý holce nesmí přiblížit! Vidíš? Už si sestavují armádu!"
Nikola si dokola a dokola přehrávala vzpomínku na slova své… čím pro ni vlastně byla? Mentorka? Ta, co jí ukázala pravdu? Přítelkyně? Nejspíš vše najednou. Tolik se snažila, aby ji nezklamala, a jaký je výsledek? Ti dva přetáhli na svou stranu její spolužačku!

Třeba ještě není pozdě. Při této myšlence se jí zablesklo v očích. Pohlédla na hodiny. Ráno vstala pozdě a teď pět minut jedla snídani akorát pohledem. Tohle opravdu nebyl nejideálnější start dne. Rychle do sebe hodila müsli, vypila džus a vystartovala ven. Poté jí došlo, že si doma nechala tašku. Další zdržení. Hledáním mikiny se už vůbec nezdržovala, ačkoliv bylo celkem chladné ráno a ona šla do školy jen v černém tílku a džínové sukni. Dnes nebylo hlavní dorazit včas, hlavní bylo dorazit vůbec. Třeba se Monika přidá k ní - na její stranu!

* * *

"Čau," pozdravil Honza, s poněkud nuceným úsměvem, Moniku.

"Ahoj," zvedla dívka unaveně oči od učebnice. "Prosím, teď mě neruš, učím se…"

"To můžeš dělat pak," namítl a ještě, než stihla otevřít pusu a odporovat, dodal: "Potřebuji s tebou něco probrat."
"Jde o tamto, že?"

"Jo. Hele, fakt koukej dneska přijít. Musíme začít s tamtím."

"Helé, vo co dé? To zní dóst úchylně! Že bysté snád natáčelí PORNÓ?" ozval se jakýsi vtíravý spolužák s vlasy téměř na ramena.

"Padej, debile!" naježil se Honza. "Neposlouchej laskavě cizí hovory!" S těmito slovy zaujal výhružný postoj. Monika jen sklopila oči a povytáhla si límec roláku.

"Kluci se chovají někdy jak idioti," utrousila Nikola, která se nenápadně přiblížila k Moničině lavici. "Co ti vlastně chtěl?"
"Nic důležitého."

"Já si myslím opak. Povídej," naléhala světlovláska. V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Všichni se znechuceně odšourali do lavic. Zvláštní. V poslední době přichází zvonění vždy včas, aby mě dostalo z nějakého problému. Tuším, že tohle je jen začátek něčeho většího. Možná dobrodružství, možná utrpení… láska to stoprocentně nebude!

* * *

Zajímalo by mě, jak to bude probíhat, pomyslela si Monika, když pomalu kráčela k jediné budově svého druhu v širém okolí. Vešla opatrně dovnitř. V ruce svírala poznámkový bloček a tužku - předpokládala, že se jí budou hodit. V kapse u džín skrývala mobil, jak naznačovala vyboulená kapsa. Stále si pamatovala číslo bytu - i kdyby ne, cestička ze stop v prachu byla nepřehlédnutelná. Ani se nenadála a už stála přede dveřmi. Opatrně zaklepala. Zevnitř se ozvalo veselé "Dále!"

Otevřela dveře a váhavě vešla dovnitř. Málem se lekla Anežky, která vykukovala z pokoje a usmívala se jak slunko na hnoji.
"Čau! Super, že jsi přišla! Už jsme se všichni hrozně těšili! Pojď sem!" vychrlila dívka na nebohou návštěvnici. Ta nasadila děsivý škleb, který považovala za úsměv. Jak později zjistila, Honza postával kousek za Anežkou a David se rozvaloval na gauči. Když konečně Moniku spatřil, rychle se zvedl.

"Čus, Moni - můžu ti tak říkat, že jo?" zeptal se pro jistotu.

"Klidně."

"To je dobře, protože i kdyby se ti to nelíbilo, stejně bych ti tak říkal."

"Hmmm… milé."

"Už se těšíš na svoji první hodinu magie, jestli se tomu tak dá říkat?"

"Ani nevím…"

"Strach, co?" uchechtl se. "V pohodě, není se čeho bát… pokud mě nenasereš!"

"Na to si radši dávej bacha, fakt. Strašně snadno se naštve," přidala se Anežka, díky čemuž si po delší době všimli její existence.

"Myslím, že bychom měli přejít rovnou k věci a přestat mluvit o blbostech," ozval se Honza. "Takže… říkám ti rovnou, abys zapomněla na Harryho Pottera - klacky patří dětem, tak jim je nechme. Zapomeň i na nesmysly o ohnivých koulích a lidech, co hoří a neshoří. A hlavně - zapomeň na týpky, kteří čarují od rána do večera a nikdy se neunaví - největší kravina ze všech. Ještě bych tě rád poprosil o jednu věc - to, co budeš provádět tady, radši nezkoušej doma. Nechtěj po mně, abych vyjmenoval všechno, co se může stát. Chápeš?"

Monika přikývla. A kdo by to nepochopil? Ehm, nejsem negramot!
"Super. Dneska začneme radši povídáním o historii," ujala se slova Anežka, "ale neboj, teorie moc nebude a brzy začneš s praxí."
Až na to, že já se nebojím teorie. Bojím se spíš toho, co bych mohla vyvést, až se přejde na tu praxi.

"Jo, ten bloček nepotřebuješ. My tě z toho zkoušet nebudeme," usmála se. A tehdy Monice došlo, že by se na něco měla zeptat, spíše - že už se dávno na to měla zeptat.

"Tak už začnem, ne?" promluvil David. Naznačil Monice, aby se posadila na gauč. Sedělo se jí až podezřele pohodlně. Sakra, z čeho jej vyrobili?

"Takže," začal svým oblíbeným slovem Honza, "teď si popovídáme trochu o historii magie ve vašem světě. Já jsem odjinud a moc toho nevím, tudíž radši přenechám slovo kolegům…"

"Moment… ty jsi odjinud? Jako z jiného světa?"

"Ano?"

Ty jsi z jiného světa a nic mi o tom neřekneš?" Nemohla věřit vlastním uším. Chtěli, aby jim věřila, a přitom jí tenhle… tenhle… prostě tenhle zatají, odkud je!

"No a? Stejně to není důležitý," odsekl způsobem, při kterém se jí zatajil dech. Radši mlčela, nechtěla by totiž čelit třem naštvaným čarodějům, kteří ovládali svoji magii.

"Budu stručný - magii jsme ovládali už jako praopice, pak jako pralidé, ovládáme ji jako lidé a budeme ji ovládat, dokud se nevyvraždíme nebo nás nevyvraždí někdo jiný nebo nepřijde katastrofa v podobě gama záblesku či něčeho podobného," přednesl David. "Samozřejmě se taky kvůli tomu upalovalo - jednou nemagičtí honili magické, pak magičtí nemagické - prostě se honili všichni, dokud měli koho honit." Zjevně si neuvědomoval, jak dvojsmyslně to znělo.

"A teď ještě stručněji o tom, co je magie," uchechtl se. Tohle "učení" bylo mnohem jednodušší, než si představoval. "Magie je dar. Magie je prokletí. Magie je… magie."

Monika pozdvihla obočí. Vyučování si představovala trochu jinak a připadalo jí to až příliš stručné. Navíc jí došlo, že na praxi dojde už příští hodinu. Zítra.

"Tak, tohle je všechno," zazubila se Anežka a předvedla perličkově bílé zuby.

"Tedy až na jednu věc," dodal David a ukázal už ne tak bílé zuby. "Víš, že už delší dobu nevědomky používáš magii? Pardon, blbá otázka. Když ji používáš nevědomky, tak to nevíš, ale teď, když jsem ti to řekl, už to víš. Tvým jediným úkolem je pokusit se zjistit, jaké kouzlo nevědomky používáš a jak tě to ovlivňovalo. Dávám ti na to tak… hmm… řekněme týden? Ano, týden. Pak už mi dojde trpělivost a nejspíš ti to vyklopím. Nebo oni. Huh, jsem se zakecal. No nic. Čus… a bacha na tu blondýnku od vás ze třídy!"

Monika jen pozdravila a odešla. Radši se ani neptala, proč by si měla na Nikolu dát pozor. Potřebovala totiž v klidu přemýšlet nad úkolem. Náhle zaskřípěly brzdy a ucítila náraz…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | Web | 30. července 2013 v 12:04 | Reagovat

Presne :-D (odpoveď ku komentu).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama