Desátá kapitola

12. srpna 2013 v 15:44 | Rádoby datlér amatér |  Ti "správní" - střípky kapitol
I když jsem v to nedoufala, zvládla jsem tuto kapitolu dopsat ještě dnes. Je delší než devítka. Při jejím psaní jsem zjistila, že ohledně "akčnějších" scén jsem ještě dost amatér, ale víc už prozrazovat nebudu, snad jen... co si myslíte, že si David přichystá jako překvapení?


Monika udiveně hleděla na oba rivaly, kteří stáli proti sobě. Blíž k ní Honza, naproti němu Nikola. Ani netušila, jak se to semlelo - věděla jen, že na sebe nešťastně narazili na momentálně opuštěném hřišti. Do zítřka měla přijít na to, jaké kouzlo že to omylem používá, tréninky její strach z magie jen zhoršily a aby toho nebylo málo, včera jí Saša řekla o těch textových zprávách.

"Jen počkej, ty… ty hajzle!" třásla se Nikola vzteky. Honza na ni jen chladně pohlédl a čekal. Nechtěl bojovat, ale když ta blondýnka jinak nedala…

"Co udělal?" zeptala se zvědavě Monika, i když sama věděla, že nic. Modlila se, aby nemusela zasáhnout svou mocí, kterou absolutně nechápala.

"Oblbnul tě! Ty to nechápeš? Proč se vlastně ptám, když vím, že ne!" Nikola přešla od slov k boji. Nenávistně se podívala na Honzu, pak na jeho nohy, znovu na Honzu a znovu na nohy a pak… se Honza propadl do země. Rozběhla se k jámě s dalším kouzlem brnícím v jejích prstech, nahlédla dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Než se otočila, protivník ji strčil, div neupadla. Naštěstí pro ni si dokázala udržet rovnováhu.

"Zezadu jo? Máš fakt smysl pro čest, no," utrousila a vrazila mu takovou facku, že se zapotácel. Využila toho a poslala Honzu vzdušnou drahou na opačný konec hřiště.

S vítězoslavným úsměvem se otočila na Moniku. "Neboj se, už tě nebude oblbovat," ujistila ji poněkud předčasně.

"Máš štěstí, že holky nemlátím a nejsem David," zamumlal Honza, který se teleportoval zpátky. Vypadal, že s ním nedobrovolný let ani trochu nehnul - tedy až na kalhoty zelené od trávy a trochu hnědé od hlíny. Zahleděl se upřeně Nikole do očí. Ty se jí rozšířily hrůzou. Tiše vyjekla a odvrátila hlavu.

"Pořád věříš těm svým kamarádíčkům?" zeptal se jí chladně a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Monice klesla spodní čelist.

"Ano! Ukázal jsi mi jen svou pravdu! Tedy, abych byla přesná - pravdu v uvozovkách!" stála si za svým tvrdohlavě Nikola.

"A co ti říká, že tvoje pravda není tou pravdou v uvozovkách?" Čím víc Honza šeptal, tím zněl jeho hlas nebezpečněji a chladněji.

"Moje srdce." Po téhle odpovědi nemělo cenu něco namítat. Nikola se definitivně přidala na stranu "světlých".

"Srdce se dá oklamat," prohlásila ke svému překvapení Monika. Nenapadlo ji, že by to řekla nahlas, a než zastavila svoji pusu, už bylo pozdě.

"A jak víš, že oni neoklamali to tvé, hm?" vyjela nečekaně Nikola tónem, který se k ní vůbec nehodil. "Na rozdíl od tebe nejsem pipina, která udělá všechno, co jí rozkážou!" vyhrkla dřív, než se stihla zarazit. Polekaně si dala ruku před ústa.

"Pipina, jo?" zeptala se hořce Monika. Honza jen protočil oči v sloup. Nejdříve ho ta blondýnka vyprovokovala k souboji, jestli se tomu tak dá říkat, a teď se hádá. Úžasné. Nebavilo ho poslouchat jejich upištěné hlasy. Přivřel oči, soustředěně se zahleděl kamsi do dáli a pak se spokojeně usmál. Na Nikolu se slétli holubi.

"No fuj," vypískla Nikola, když jeden z těch šedých ptáků vykonal na jejím rameně potřebu. Setřásla je ze sebe a zbavila se s pomocí kouzla nepěkné nadílky. Chtěla něco nepěkného říct Honzovi, ale než to stihla, odmrštila ji neviditelná síla kamsi do dálky.

"Už mě to nebaví," řekl Honza, kývl na naštvanou Moniku a rychlým krokem odešli.

* * *

"COŽE?" vybouchl David, když mu řekli všechno o střetu. Před chvilkou byl dobře naladěný, teď by nejradši někoho zabil. Monika leknutím nadskočila, s Honzou to ani nehnulo.

"Klid, vždyť se jim nic nestalo…" zamumlala Anežka. To opravdu neměla dělat.

"ANO, NESTALO! MÁM Z TOHO SNAD SKÁKAT RADOSTÍ PO STOLE? MONIKA NENÍ ANI SCHOPNÁ SPRÁVNĚ NAMÍŘIT KOUZLO A UŽ JI DO TOHO TAHAJ, SAKRA! NAVÍC SE MOHLA SEBRAT A TAJNĚ VÁS SLEDOVAT, INTELIGENTI!" ryčel páté přes deváté a zatínal ruce v pěsti.

"Vy jste tomu teda dali," povzdechla si Anežka a smutně zavrtěla hlavou. Už se radši nepokoušela Davida uklidnit a čekala, než ho vztek přejde. Ten rázoval sem a tam po pokoji, potichu si mumlal nadávky a snažil se znovu nezařvat. Monika polekaně těkala očima po všech přítomných a Honza se tvářil jako absolutně unuděný člověk. Takhle to šlo pár minut, dokud David nepřestal s "válečným pochodem".

"Fajn. Jestli už hodlají pořádat výpady, měli bychom s naším učením pohnout. Koneckonců, mladá ještě ani v jednom případě nepohnula se správným předmětem. Jo," přiblížil se k Monice, která polekaně couvla. "Klid, nic ti neudělám, trubko. Chci se jen zeptat, jestli už tušíš, co…"

"Ne," skočila mu do řeči Monika.

"Zkus o tom ještě popřemýšlet, máš čas do zítřka, ale nech si to přemýšlení na potom. Teď se musíš soustředit."

Opět nastala chvíle, které se Monika každý den děsila - trénink magie… nebo snad výuka? Je jedno, jak to člověk nazývá - stejně všichni víme, o co jde.

"Tentokrát už to fakt musíš zvládnout," zdůrazňoval David, když před ni položil propisku. "Vždyť už jsme ti tisíckrát vysvětlovali, jak na to."

Fajn. Tentokrát to zvládnu a nezpanikařím. Monika se zhluboka nadechla a soustředila se. Pohledem probodávala propisku, zatímco v sobě shromažďovala potřebné množství magie. Pomalu přesunovala nashromážděné množství síly do svých rukou, aby pak vytryskly ven. Ucítila to samé, co už několikrát - šlo to příliš rychle. Polekaně zavřela oči a zatnula zuby, magii však nešlo zastavit. Uslyšela jakýsi rachot. Když opět otevřela oči, zjistila, že po celé místnosti létá neumyté nádobí a naráží do všeho, co mu přijde do cesty. Honza předváděl ukázkový facepalm, David skřípal zuby a Anežka se snažila tu pohromu zastavit. Nakonec se jí to podařilo.

"No to si už fakt děláš srandu," zavrčel naštvaně David. "Co je na tom, sakra, těžkýho? Proč dycky pohneš s něčím jiným, než máš?"

"Davide, uklidni se," zasáhla Anežka, "ona za to třeba nemůže."

"Třeba ne… a třeba jo! Ať se kurva snaží!"

"Co se děje?" zeptal se Honza Moniky. "Máš nějaký problém s mířením?"

"O to nejde," zamumlala Monika, "jde o to, že…"

"Že?"

"Já…"

"Už to řekni."

"Nejspíš se mi vysměješ, ale… bojím se." Monika se radši dívala na své boty. V tu chvíli si uvědomila, že by se o ně měla trochu starat.

"Čeho? Magie? A koukej mi do očí, když s tebou mluvím," řekl Honza.

"Ano… své vlastní magie… víš, já…"

"Vyjadřuj se trochu souvisle. Jestli tohle někdo sepisuje, přiděláváš mu práci s trojtečkami," zažertoval. Ani netušil, že má pravdu.

Monika se sebrala a pokusila se dát dohromady několik souvislých vět. "Bojím se své vlastní magie."

"No to by tu fakt nikoho nenapadlo," protáhl ironicky David, který je poslouchal. "Sakra, proč se bojíš? Máš se snad čeho bát? Ne! Tak se kurva pochlap a čaruj!"

"Davide, uklidni se," zasáhla opět Anežka, neboť se k tomu nikdo jiný očividně neměl, "každý se na začátku trochu bojí."

"Trochu," zopakoval David. "Ano, trochu, jenže tohle rozhodně trochu není!" Tohle je spíš trochu hodně!"

"Nerozčiluj se, potřebuje čas. Je to ještě…"

"No to si děláš prdel!" vybuchl. "Ty mi chceš říct, že je to malá holka? Dyť je v pubertě, do hajzlu! Kurva…"

"Opravdu musíš do každé věty strkat vulgarismy?" zeptal se Honza, což opravdu neměl dělat.

"Vadí ti to, kur-" nestihl doříct větu, neboť se mu dostalo dopovědi.

"Ano, vadí mi to. A Monice to taky vadí, jen to radši neřekne. Zkus se trochu mírnit." Rázem zavládlo hrobové ticho.
"Tak fajn! Jestli nechcete, abych mluvil sprostě, tak sprostě mluvit nebudu!" promluvil po chvíli David. "JÁ TU TOTIŽ NEBUDU VŮBEC!" S těmi slovy vypochodoval z bytu a zavřel za sebou dveře. Monika leknutím nadskočila, jak už u ní bývá zvykem.

"Takže… když už tu nikdo na nikoho neřve, mohla bys nám trochu osvětlit svůj strach, ne?" obrátila se Anežka na Moniku, přičemž se poněkud nuceně usmívala.

"Bojím se magie kvůli… tomu zvláštnímu pocitu… víš… snad víš, o čem mluvím."

"Říkal jsem ti, abys mluvila v souvislých větách," trval na svém požadavku Honza.

"Ty abys neměl furt ty svý poznámky, viď?" ušklíbla se Anežka. "Vím, o čem mluvíš. Neboj se toho - to, že magie putuje takhle rychle, je normální."

"Mně to normální nepřijde," zamumlala Monika nesouhlasně.

"Když se to tak vezme, ani magie není normální. Jsme hříčkou přírody… nebo něčeho vyššího." Po těchto slovech opět zavládlo na chvíli ticho.

"Tak snad to ještě zkusíš, ne?" ozval se nakonec Honza s hlavou natočenou k Monice.

"Tak fajn," řekla dívka a připravovala se na kouzlo. "Když už jsme u toho… proč se vlastně učím tak, že dřepím před něčím a mám s tím pohnout myslí, zatímco vy koukáte?"

"U nás je to normální. Víš, my nemluvíme moc o teorii, spíš se soustředíme na praxi," odpověděl Honza.

"Hlavně dýchej," dodala ještě Anežka.

Monika se urputně soustředila, aby to tentokrát nepokazila. Cítila magii, jak jí opět cestuje rukama, ale nepanikařila. Pak však nastal okamžik, kdy magie opustila její ruce a pomalu letěla k tmavě modré propisce. Tehdy poněkud nechtěně uhnula pohledem, což ta neviditelná síla vycítila a místo propisky levitovala něčí stará, trochu děravá ponožka.

"Celou dobu jsem ji hledal!" vyjekl Honza a rychle ji sebral. "Lepšíš se. Sice to opět není propiska, ale aspoň to nelétá rychlostí světla po místnosti."

"Díky," zamumlala Monika a svěsila hlavu. Zase se jí to nepovedlo.

"Tak dneska to už snad stačí, ne?" prohodila Anežka a předčasně propustila Moniku. Ta utíkala, jako by jí za patami hořelo.


* * *
"To si David dělá srandu," mumlal rozčileně Honza. "Je tma a on pořád ještě trucuje!"

"Nestalo se mu něco?" pronesla tiše Anežka a otřásla se.

"Jemu? Spíš bych měl strach o toho, kdo by si na něj něco zkusil," utrousil tiše Honza a dál zamyšleně hleděl z okna. Po chvíli se rozrazily dveře a v nich stál dlouho pohřešovaný mladík.

"Kde jsi byl?" zeptala se Anežka s neskrývaným podtónem strachu.

"Nakupovat," uchechtl se David. "Mám na zítra překvápko pro vás všechny!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama