Osmá kapitola

5. srpna 2013 v 15:00 | Rádoby datlér amatér |  Ti "správní" - střípky kapitol
Věřte tomu nebo ne, tedy, spíš radši věřte, máme tu osmou kapitolu. Tentokrát jsem se zaměřila na Nikolu, protože jsem chtěla zkusit něco nového, a říkám rovnou, že to bylo naposled. Super, ještě nemám desátou kapitolu... jsem trochu ve skluzu, heh.


Nikola hleděla na východ slunce a přemýšlela o nadcházejícím dni. Jiní lidé by vstávali s úsměvem, protože je pátek, ona se však tohoto dne děsila. Dnes má zjevně poslední šanci pohovořit si s Monikou o té povedené trojce - po víkendu nejspíš bude pozdě. Jenže tu je stále jeden problém - zrzek. Dokud stojí poblíž, nemá šanci. Věděla, že je nejspíš jen jediné východisko, a zrovna to, které se jí nezamlouvalo. S těžkým srdcem vzala do ruky mobil a zavolala osobě, jež jí s tím mohla nějak pomoct. Ozval se mírně rozmrzelý dívčí hlas: "Čau, co potřebuješ tak brzo? Škola začíná v osm, víš to, že jo?"

"Ahoj, vím…"

"Tak proč, sakra, vstáváš takhle brzo?"

"Nemohla jsem spát…"

"A proto budíš i ostatní v půl šestý? Doufám, že k tomu aspoň máš pořádný důvod! Povídej!"

"Musíme se zbavit vetřelce a přesvědčit tu trubku, aby se s nimi nehandrkovala…" nestihla dokončit větu, neboť jí dívka kousavě odpovídala.

"Takže na mě zase zbude špinavá práce, co? Proč tyhle věci jednou neděláš ty?"

"Prosím…"

"Ne! Já si promluvím s tím brýlatým pometlem a ty se nějak zbav zrzavýho! Stejně by to jednou přišlo!"

"Tak jo," ukončila bez rozloučení hovor Nikola. Odstoupila od okna a šla se nasnídat. Však se ještě uvidí. Ranní ptáče dál doskáče!

* * *

Postávala v parku poblíž školy a čekala. Když tak o tom přemýšlela, tohle měla udělat už dávno, zároveň se fakt bála, co na to řekne Vůdkyně. Klídek, klídek. Proti tomuhle nemůže nic namítnout, určitě ne. Třeba bude ráda…

Čekaný stále nepřicházel. Nikola byla jediná živoucí osoba široko daleko - komu by se taky chtělo tajtrdlíkovat venku ve čtvrt na sedm? Aby si zkrátila čekání, na chvíli vytáhla z batohu mp3 a strčila si sluchátka do uší. Jak jste již jistě sami usoudili, tohle rozhodně nepatřilo do sbírky jejích nejchytřejších nápadů - vždyť neslyší okolí! Sedla si na lavičku a pozorovala všechny možné cesty, kterými by mohl přijít.

(Ano, dámy a pánové, máme tu první hudební vložku! Ještě nějak zmenšit video, no...)

Čas ubíhal. Mrzla na lavičce už hodinu, když konečně spatřila někoho, kdo mířil do ústavu - pardon, do školy. Studenty tolik proklínanou cestou se ubírala mladá dívka s hnědými vlasy a účesem, za jaký by se nemusela stydět kdejaká anime postava. Jakmile zahlédla Nikolu, okamžitě přiběhla k ní. Tím ji zároveň donutila si vytáhnout aspoň jedno sluchátko z uší.

"Tak takhle se zbavuješ protivníků, hm? Dřepíš tu a posloucháš… eh? Co je to vlastně za skupinu?"

"Neřeš… navíc… je to zpěvačka! Jak se ho mám podle tebe zbavit, když tu není?"

"Třeba za ním dojít, né?"

"Nevím vůbec, kde žije…"

"Si děláš prdel, ne? Snad se ho úča ptala, kde bydlí, ne?"

"Zjevně to bylo v tu chvíli, kdy jsem neposlouchala…"

"Holka, čím ty vůbec přemejšlíš? Ještě chvilku a budeš blbější jak Naruto!"

"Co tím chceš říct?"

A mezitím, co se schylovalo k hádce, do které se Nikole, též známé jako "ta-co-se-nikdy-nehádá", nechtělo, kdosi se zrzavými vlasy se zasmál a prošel kolem nich. Prošel, i když se mohl ještě na chvíli vrátit domů.

* * *

"Čau, Niky!"

"Nikól, ahój, co tu děláš?"

Tyhle pozdravy slyšela často a odpovídala na ně s úsměvem, ačkoliv se necítila dobře. Nejhorší na tom bylo, že důvod své špatné nálady nemohla sdělit ani jedné ze svých kamarádek - a že jich bylo!

"Ahoj," špitla Monika, když se k Nikole nenápadně přichomýtla. Vypadala poněkud unaveně a vylekaně, bledost jejího obličeje se nedala přehlédnout. A když někdo jako ona nosí brýle nakřivo, jde už o nějaký vážný problém.

"Čau, Moni," usmála se Nikola. "Super, žes přišla sama, stejnak jsem s tebou chtěla mluvit. Pojď, jdem na záchod, ať nás někteří," s těmi slovy kývla bradou na Honzu, "neslyší."

"Klidně," souhlasila bledulka, takže se šlo. Prokličkovaly chodbou plnou dětí myslících si, že jsou již v pubertě, ačkoliv většina z nich ještě měla mentálně do puberty daleko, a vlezly na jedno z nejlepších míst na drbání - záchody. Postávalo tu pomalu třikrát více děvčat, než kolik bylo záchodů, které zůstaly nepoužívané.

"Co se děje?" zeptala se Nikola, i když tušila odpověď.

"Mám hned několik otázek…"

"Povídej."

"První: Proč jsi bránila tomu, abych s nimi mluvila?"

"Protože tě chtěj jen využít! To nedovolím!"

"K čemu?"

"K ovládnutí světa!"

"Cože? To se mi nezdá! Proč by se pokoušeli o ovládnutí světa ve čtyřech?" zdvihla obočí Monika.

"Ne, nejsou jen tři plus ty! Takových lidí je víc po celém světě, budují armádu, aby ovládli svět!"

"Vážně?"

"Vážně!"

Nikola neodolala a schválně nahlédla do Moničiny hlavy. To zní jak pěkně klišovitej scénář… proč mi prostě neřekne pravdu? Navenek však dívka nedala své myšlenky najevo, jen přikývla a zmizela. Dost zvláštní reakce poté, co vám někdo řekne, že vás chtějí využít. Nikole nezbylo nic jiného než odkráčet a sdělit své kamarádce z devítky, že mise selhala…

* * *

"Tak co, dámy? Jak pokračují nepřátelé míru?" zeptala se žena, ke které Nikola už delší dobu vzhlížela. Vypadala celkem obyčejně - kštice špinavě blond vlasů jí dosahovala pod lopatky, měla zdravou barvu kůže a v šedohnědých očích jí jakoby zářila světélka, ale vyzařovalo z ní něco nadpozemského a to něco uměla využít.

"Vzali k sobě někoho dalšího," odpověděla dívka sedící vedle Nikoly. "Tím dalším je naše spolužačka."

Mezi lidmi sedícími v kruhu nastal rozruch. Šeptali jeden druhému, dokud si Vůdkyně nezjednala pořádek rázným tlesknutím.

"Klid, přátelé, ještě není nic ztraceno! V tomto městečku jsou jen čtyři přívrženci temna, za to nás tu je deset!"

"To je teda hodně, no," zamumlala kousavě hnědovláska.

"Lauro, tohle neříkej," špitla zoufale Nikola, "víš, že ironické poznámky se příliš netolerují."

"Jó, vím," odsekla otráveně Laura a dál už radši mlčela.

"Myslím," vstala Nikola a promluvila k ostatním, "že Monika ještě není ztracená. Víte, učení jí jde, ale přes tyhle věci je jaksi," chvíli hledala vhodné slovo, "prostě - je snadno ovlivnitelná a nechá se ukecat k čemukoliv. Kdybyste ji přemlouvali, aby skočila z okna, skočí. Ještě jí zkusím otevřít oči."

"Podle mě je už pozdě," zavrtěla hlavou nesouhlasně Vůdkyně. "Omotali si ji kolem svých špinavých prstů. Nikolo, tohle nemá cenu, akorát tím zbytečně riskuješ, že jim dáš důvod, aby na tebe vztáhli ruku."

Nikola se zoufale rozhlédla po světlé místnosti. Všichni souhlasně přikyvovali. Připadalo jí to jako ta nejhorší noční můra. Nejradši by neuposlechla, jenže to nešlo. Musela dodržet, co se jí řeklo - ve jménu vyššího dobra. Ale… opravdu musí ve jménu vyššího dobra stát proti své spolužačce a trochu i kamarádce… a zabít ji?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama