Sedmá kapitola

1. srpna 2013 v 15:00 | Prasopiska |  Ti "správní" - střípky kapitol
Ano, už je tu sedmá kapitola (a já mám sotva dopsanou devátou, sakra). Tahle se mi psala dost dobře a myslím, že je to znát.


Sakra. Přemýšlení je někdy fakt nebezpečné. První myšlenky, které jí prolétly hlavou, když ležela na asfaltu.

"KURVA, CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ? ŽE KDYŽ MI VLETÍŠ DO CESTY, TAK NĚJAK ZASTAVÍM, JÓ? NEJSEM ŽÁDNEJ KOUZELNÍČEK, DĚVENKO!" zařval na ni hrubý mužský hlas. Radši rychle vstala, oprášila se a odkráčela po svých. Koneckonců, ten náraz nebyl zas až tak velký, kromě pár oděrek se jí nic nestalo. I kdyby jí něco bylo, nejspíš by jí nikdo nepomohl - lidé si radši hleděli svého, proto byla v tomto městečku tak vysoká úmrtnost.

Utíkala domů, jak nejrychleji mohla. Doma ji čekalo uvítání v podobě hekání souložících rodičů a sestry řvoucí: "KURVA, JÁ SE NEMŮŽU DOČKAT, AŽ Z TOHOHLE BLBÝHO, UHEKANÝHO BARÁKU VYPADNU!"

"Ahoj," špitla nebohá Monika, když nakoukla do Sašina pokoje, kde až extrémně nahlas hrála hudba. V tom všem nepořádku se její sestra výtečně maskovala a plakáty s Lord Of The Rings všude, kam se člověk podíval, tomu napomáhaly.

"Jsi v pohodě?" vykvikla hnědovláska dřepíc u rádia položeného na zemi. "Nějaká drbna mi poslala anonymní smsku, žes prej měla nehodu, ale nechtěla jsem tě otravovat, protože víš, co lidi nakecaj. Zrovna včera o mně někdo rozhlásil, že jsem prej nadržená a ty zvuky, který od nás vycházej, mám na svědomí já," mlela a nechtěla zavřít hubu. Kdyby někdo byl na Moničině místě, nejspíš by ji na místě zastřelil.

"Jo, jsem, lidi toho nakecaj fakt hodně," zamumlala Monika a radši se klidila. Rozhodla se, že zbytek dne radši stráví v knihovně, jelikož doma nemá na svoji oblíbenou činnost, čtení, klid.

* * *

"Super. Málem jsme o ni hned přišli," konstatoval Honza, když se za Monikou dívali z okna. Také byli svědky té nehody a díky jejich tajnému zásahu dopadla celkem dobře.

"A brzy přijdem o výhled, jestli se o ty okna nebude někdo starat," podotkla suše Anežka.

"Nevím, jak to tu máte vy, ale u nás tohle čištění všeho možného byla doména žen," prohlásil Honza, aby nemusel hnout prstem. Takové záležitosti přece byly pod úroveň čaroděje!

"Copak? Mladý pán se bojí špíny víc než nerovnováhy?" škádlila jej.

"Víc se bojím tvých laků na nehty. Strašně smrdí!"

"Jsou na nehty. Vážně si myslíš, že bych ti je nalila na hlavu?"

"Mlčte, vy dva," utnul jejich debatu David vážným tónem, "chci říct, k jakým závěrům jsem došel. Toho týpka znám. Je to normálně celkem podpantoflák a chlapík, který by neublížil ani mouše. Navíc, když viděl Moniku, ještě schválně zvýšil rychlost - to bych do něj fakt neřekl. Podle mě se přidal k nim."

"To zní zajímavě, ale pravděpodobnější je fakt, že mu prostě hráblo," namítla Anežka. "Měl špatný den a naštvalo ho, když ji viděl, jak mu vlezla do cesty…"


"A kromě toho - proč by mezi sebe brali někoho nemagického?" podpořil její domněnku Honza. "Monika je prostě trdlo, který se nerozhlídlo, když vlezlo do vozovky, jemu přeskočilo a my jsme zachránili situaci za cenu velké spotřeby magie. Jen doufám, že dnes už nebudu muset kouzlit a už nikdy nebudu donucen přimět auto brzdit." Tím debata ne-debata skončila.

* * *

Saša už toho začínala mít po krk. Její sestru naverbovali čarodějové, učení absolutně nezvládala, i když se šprtala od nevidím do nevidím, její rodiče zřejmě pracovali na třetím potomkovi a aby toho nebylo málo, dostávala neustále od kohosi anonymní smsky typu 'Zachraň sestru dřív, než bude pozdě!' 'Tvá sestra se přidala k lidem podporujícím černou magii, zatrhni jí to!' Tyhle spory nesnášela. Monika je snad už dost stará na to, aby se rozhodla sama, nikdo by jí do toho neměl mluvit. Jestli s tím má někdo problém, ať si to vyřídí s ní osobně a neposílá tyhle vzkazy příbuzným!

Zhluboka se nadechla. Rozhodla se dotyčnému napsat, co si o něm myslí.
Tak hele, milý či milá - neposílej mi už ty otravné SMS. Pokud máš nějaký problém s Monikou, vyřiď si to přímo s ní. Tečka. Sbohem.

Zamyslela se. Byla to správná reakce? Vždyť tím posílala neznámého rovnou k Monice - co když jí něco udělá? Radši by měla jít za tou povedenou trojkou v neosídleném paneláku - a když je u toho, rovnou se jich může zeptat, jestli u nich může strávit víkend, protože tyhle zvuky už nic nepřeřve. Absolutně nic. Když o tom tak uvažovala, klidně by se mohla odstěhovat - stejně by si toho rodiče nevšimli, jak byli zaneprázdněni. Nad tou myšlenkou se pousmála. Vypla rádio, vytáhla CD a odešla.

* * *

Ajaj. Je to tady. Nastala další Moničina hodina magie. Tentokrát nesídlili v malém obýváku, ale v ještě menší kuchyni. Honza začal výkladem. "Včera ses toho moc nedozvěděla, takže teď pozorně poslouchej - každý je nadanější pro něco jiného, jako v normálním životě. Všichni čarodějové ti zapálí oheň, avšak ti zaměření na líbivé, leč neúčinné efekty přebarví plameny třeba na modro, těm, kteří si s ohněm rozumí, nehrozí, že by se jim vymkl z rukou… prostě… každý člověk může vyčarovat cokoliv, ale někomu to půjde líp a někomu hůř, jiný si s tím třeba víc vyhraje - jako v normálním životě, chápeš?"

Monika přikývla. Tohle pochopí i pětileté dítě. "Hlavní je, abys zjistila, co jde tobě," pokračoval uspávacím hlasem, "a aby ses nějak naučila svou magii ovládat. Kdybys ji neměla pod kontrolou, mohla bys omylem udělat něco…" nedokončil větu.

"Do teď jsem ji neovládala a nic extra strašného se nestalo."

"Pamatuješ si ještě, co jsem ti včera dával za úkol, že jo?" přesvědčoval se pro jistotu David, protože se mu zdálo, že na to dívka zapomněla.

"Jistě, ale…"

"Být tebou, rychle na to přijdu. Budeš překvapená."

"Mohli bychom se vrátit k hlavnímu tématu?" Jan tiše skřípal zuby.

"Teď to nech na mně, zlatíčko," protáhl teploušským hláskem David. "Prvním a nejtěžším úkolem bude v tobě magii probudit…"

"Ale vždyť mi říkáš, že delší dobu omylem používám nějaký kouzlo, které ovlivňuje mou osobnost!" Monika to prostě nechápala. Nejdřív říká tamto, podruhé tamto… sakra, jak se v tom mám vyznat?

"Drž tlamu a poslouchej mě." Mladík zřejmě neoplýval něčím jako trpělivost a sebeovládání. "To kouzlo užíváš neúmyslně a nepotřebuješ na něj tolik sil. Musíš svoji magii donutit k úplnému probuzení - a navíc úmyslnému. Znáš všechny ty filmy a knížky, kde hrdina objeví své schopnosti, když je v ohrožení života či něco takového? To není ani probuzení - to jen magie v něm mrkne a spí dál…"

"Radši jí to vysvětlím já, símtě," protočí oči v sloup Anežka a jako obvykle zachránila situaci. "Abych tak řekla, nemluvíme o pravém probuzení magie…"

"Tak teď jsem v tom totálně zamotaná a to chápu i výklady našeho fyzikáře, které všem ostatním přijdou nepochopitelné," zavrtěla zoufale hlavou Monika.

"Mně přijde nepochopitelné, jak někdo s tak nízkým platem může ztloustnout," musel si rýpnout do učitelovy váhy Honza.

"Do hajzlu, sklapněte oba a nechte ji vysvětlovat!" David vypadal, že jim brzy jednu vrazí.

"Díky za zklidnění prcků," usmála se zářivě dívka s copem. "Takže takhle - o probuzení magie jde jen tehdy, když by se u tebe předtím neprojevila. U tebe půjde jen o první vědomé použití."

"A jak se pozná, že má někdo toto… ehm… nadání, když se to nijak neprojevuje?" byla zvědavá Monika.

"To prostě ostatní se stejným darem vycítí," řekl David. "O tom si promluvíme někdy později… snad."

Monika kývla hlavou a radši se už na nic neptala. Cítila, že to tak bude lepší. David ji pobídl, aby se posadila ke stolu, poté odkudsi vylovil sirku a položil ji před mírně zmatenou dívku.

"A teď to přijde," usmál se na ni, "poprvé použiješ magii vědomě."

"Nebo se o to aspoň pokusím," zahučela Monika, které do teď nikdo neřekl, co má dělat. Bez instrukcí půjde doopravdy jen o pokus.

"Prostě tu potvůrku přiměješ k pohybu," usmál se na ni zářivě, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.
"A když to nesvedu?"

Škodolibě se zasmál. "Svedeš, drahoušku. Budeš muset. Dokud ji nepřiměješ k nějakému pohybu - bez pomoci ruky či svého dechu, popřípadě kopancem do stolu, samosebou - nehneš se odsud. Nebudeš moct ani jíst, ani pít, ani jít na hajzlík. Uvidíš, že to půjde samo."

To snad ne. Super. Neřekne mi ani, co mám dělat. Umřu žízní kvůli tomu, že místo, abych se napila, budu civět na sirku a o cosi se pokoušet. Dobrá práce, Nováková! Možná jsem se na něco měla zeptat Nikoly… podle všeho o tom taky něco ví. Docela by mě zajímalo, proč mě před nimi bránila - snaží se mi snad nějak ublížit či co?

"Nečum a soustřeď se," vyrušil ji - konečně - z myšlenek David se zářivě bílým, mírně škodolibým úšklebkem a o nic méně bílým trikem.

Možná vědí, že to nezvládnu, a chtějí mě nechat vyhladovět. Brrr. Doufám, že to není pravda, protože jestli je, jsem v háji. Nemám šanci uniknout.

"Klid, u nás se to většině třídy povedlo do hodiny," řekl Honza. To ji příliš neuklidnilo.

Po půlhodině její zoufalost získávala nový rozměr. Soustředila se, urputně zírala na sirku, jak to jen šlo, ale nic nepřicházelo. David ji schválně provokoval hromadou sladkostí, které do něj padaly jak do bezedné jámy. Honza stále jen zíral, div mu nevypadly oči. Zřejmě si chtěl být jistý, že zachytí sebemenší pohyb.

No tak, už se musí něco stát. Nechci, aby to poslední, co v životě uvidím, byla sirka. Začínám mít pocit, že se mi ta dřevěná potvora vysmívá. Hlavně nepanikařit, hlavně nepanikařit! Hm, pozdě. Povídám si tu sama se sebou, zatímco mě tu vězní… počkat? Vězní? To už přemýšlím takhle?

V tu chvíli začala pociťovat mravenčení v prstech. V očích jí zazářila světélka naděje - že by tu už nemusela tvrdnout jak idiot?

"Probuď to v sobě, dělej!" povzbuzovala ji Anežka, už dávno znuděná čekáním, kdy konečně Monika vyvede nějaké kouzlo. Vy byste se snad nenudili, kdybyste půl hodiny hlídali jednu holku, aby náhodou neodběhla od stolu?

Mravenčení narůstalo, přidával se k tomu další pocit - jakási neviditelná síla toužící po osvobození. Dívka téměř slyšela, jak na ni to cosi promlouvalo a žadonilo o uvolnění. Rozhodla se přání vyhovět - co jiného jí také zbývalo? Pomalinku to nasměrovala k sirce ležící na - jak si všimla - místy lehce ohořelém stole, jež na tmavém dřevu doslova zářila. Cítila, jak se to, co považovala za magii, dere pomalu ven, nachází si to cestu k rukám a rychle se to jimi vydává. Až moc rychle. To ji vystrašilo. Co kdyby to tu nechala omylem vyletět do povětří? Zpanikařila a snažila se sílu povolat zpátky. Nepovedlo se. Povolala ji na sebe. Letěla vzduchem, narazila si hlavu o strop a málem si způsobila úraz, v tom jí však zabránili duchapřítomně David a Honza.

"Měla jsi pohnout sirkou, né sebou," prskal smíchy brunet, když ji pustili.

"Pořád lepší, než co jsem poprvé předvedl já," usmál se Jan. "Víš, ne všichni jsme pohnuli sirkou - ano, i u nás máme sirky! Já věděl od vyslání kouzla, že ať jsem zasáhl cokoliv, ta potvůrka, která ležela přede mnou, to není. Než jsem přišel na to, co to je, málem jsem zmrzačil učitele."

"Taky šikulka, no!" Davidova škodolibost jen stoupala.

"Mám ti snad připomínat, co jsi provedl ty? Vždyť jsi ji zapálil!"

"Ale pak jsem s ní pohnul! A navíc - sám jsi u toho nebyl, tak nemel!"

Monika jejich rozhovor nevnímala. Zírala na své ruce, neschopna slova. Z toho všeho neměla dobrý pocit. Přála si jen jednu věc - už nikdy nepoužít magii. Nebo, pokud možno, ji používat minimálně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 es ef es ef | Web | 1. srpna 2013 v 15:20 | Reagovat

Čtu to poprvé, ale stojí to za to, výborný!

2 Nelogična Nelogična | E-mail | Web | 1. srpna 2013 v 15:34 | Reagovat

[1]: děkuji moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama