Díra

25. září 2013 v 20:48 | Rádoby datlér amatér |  Jednorázové trdlotiny
Ne, lepší název jsem už opravdu vymyslet nemohla. Vždyť je tak hlubokomyslný a úžasný!
Fajn, přestanu s ironií. Až na ten název jsem s tím momentálně spokojená a myslím, že ještě nějakou dobu budu. Tedy, pokud se počítá jako spokojenost skutečnost, že si za to nechci utrhnout hlavu a zabít své já, které to psalo.
Jde o moji prozatím nejdelší "povídku". Nejlepší na tom je, že ani nevím, jestli tomu nadávat povídka.
Ehm, dost keců.


Hlasy. Spousty hlasů. Vycházely z té díry, která se ji snažila pohltit, a překřikovaly se navzájem.

"Prohráli jsme kvůli tobě!"

"Jsi absolutně neschopná!"

"Co si o sobě myslíš, huso? Měla by sis vážit života! Nebo líp - měla jsi umřít!"

"Proč nemůžeš být jako tvůj bratr?"

Né, už né," zasténala a odsunula se dál od toho černého cosi připomínajícího díru. Nebylo jí to nic platné - ta věc nezůstala na místě a přisunula se k ní blíž.

"Jen se nerozbul!"

"Bú! Naše bulilka zase kvílí! Vrať se mamce pod sukni!"

"Už mě nech!" vyjekla dívka a stáhla se do kouta svého malého pokoje. Díra se plazila za ní jako ovce jdoucí za pasákem. Sama věděla, že to nezabere, ale aspoň to zkusila. Nechtěla "zaplatit daň", jak tomu říkala.

"Vždyť víš, že mě jinak neodeženeš," ozval se jízlivý hlas z díry. Vychutnávala si dívčino utrpení. Nic krásnějšího v tu chvíli neexistovalo. Přiblížila se ještě víc, aby dala nebohému děvčeti pocítit sílu své gravitace. "Nemáš na výběr - pokud nechceš, abych tě vtáhla."

"Ne," vydechla sípavě dívka. Stále se nažila vzdorovat, i přes skutečnost, že nemůže vyhrát. V tu chvíli však pocítila, jak se ji díra snaží vtáhnout do sebe. Vzdala se a radši zaplatila daň. Přejela si ostřím malého nožíku, který u sebe nosila, po ruce. Z rány začala postupně vytékat krev a kapala do díry. Ozval se zvuk podobný spokojenému mlasknutí a rázem byla v pokoji sama. Třásla se a potichu vzlykala.

* * *

"Co to máš na ksichtě?" vyprskl smíchy spolužák s nagelovanou hlavou, když kolem něj prošla. Ignorovala ho, i když ji ta slova mrzela.

"No přeci svůj ksicht!" prohlásil, když nikdo neodpovídal, a parta lidí kolem něj se rozesmála. Někteří z nich při tom vydávali dávivé zvuky. Jedna spolužačka doslova chrochtala. Dívka stále nereagovala a radši se připravovala na hodinu.

"Zuzano, mluvím s tebou!" vyštěkl hoch, když k ní přišel blíž. Ostatní se po sobě jen vzrušeně podívali. Tohle bude stát za to.

"Ale já s tebou mluvit nechci," špitla vzdorovitě. Jak sama věděla, udělala chybu. Se sklopenou hlavou čekala, až za ni zaplatí. Díra si teď určitě přidala do zásoby další směšnou poznámku, kterou mi bude přehrávat, pomyslela si.

"To je mi u prdele," zavrčel, "já taky nechci mluvit s účama, ale musím!" Celá třída jen tiše zírala a vyčkávala, co se stane. Nikoho nenapadlo zasáhnout - tedy, spíš se jim nechtělo.

Zuzana zarytě hleděla do země a mlčela. Tváře jí zrudly. Tohle si přece nemůžeš nechat líbit! Ozval se hlásek v její hlavě, ona jej však ihned umlčela.

"Co mi odpovíš, hm? Teď nějak mlčíš, viď?" pokračoval dál, když viděl, že se nebránila. Prohlížel si ji a hledal záminku k výsměchu. Jeho pohled spočinul na nechtěně odhaleném zápěstí. Oči se mu zablýskly.

"Kdopak se nám tu dal na emo?" zeptal se nevinně. Rozhostilo se hrobové ticho. Někteří přihlížející sotva dýchali.

"Odpovíš mi, nebo to mám říct já?" ušklíbl se. Nedostala se mu žádná odpověď. Podíval se na spolužáky a vítězoslavně prohlásil: "Tady zrzečka se dala na sebeopižlávání! Akorát chuděrka jaksi zapomněla, že k jejímu stylu patří černá barva! I když pochybuji, že by tu zářící zrz nějaká jiná barva překryla!"

"To snad ne," vydechla jedna spolužačka. Chvíli to vypadalo, že Zuzaně pomůže, ale nakonec si to rozmyslela. Několik lidí si vyměnilo významné pohledy a kdosi zamumlal: "Tyhle lidi nechápu, vždyť život je dar! Člověk nemá právo si na něj sahat!"

"Tome, nic nechápeš," posbírala zbytky odvahy Zuzana. "Ani nevíš, kvůli čemu nebo komu to dělám."

"Ále," zašvitořil, "že by nešťastná láska? Prosím tě, s tímhle ksichtem a věčným fňukáním by tě nikdo nechtěl," rozchechtal se. Nikdo jiný se k němu nepřidal. Konečně se ozvalo zvonění, díky kterému byla Zuzana dalších urážek ušetřena.

* * *

"Hádej, kdo přijede!" ozvala se matka Zuzany, když vcházela do domku. Ty dvě si nebyly téměř vůbec podobné - zatímco dcerka vyrostla do výšky, pyšnila se ohonem zrzavých vlasů a měla zelené oči, její matka rozhodně nepatřila k vysokým ženám, na zádech se jí vlnily světle hnědé vlasy a oči měla všelijaké, jen ne zelené.

"Teta?" zeptala se Zuzana, už se ani nesnažila skrývat znechucený tón.

"Ne," ozvalo se zpoza schodů, neboť ani jedna se neměla k tomu, aby dokráčela k té druhé. "Je to někdo, z koho budeš mít radost."

"Že by brácha?" V jejím hlase se zračila naděje.

"Přesně!"

Zuzaně poskočilo srdce v hrudi. Jak to tak vypadalo, konečně se setká s někým, kdo ji neurážel. Přemýšlela, na co všechno by se ho chtěla zeptat. Z rozjímání ji vytrhl matčin hlas přicházející z velké blízkosti: "Co ve škole? Máš zas nějaké špatné známky?"

"Proč se mě ptáš jen na špatné známky? Dostávám i dobré," zamumlala dotčeně dívka. Dotazy ohledně školy nesnášela.

"Dneska mi kvůli tobě volali ze školy. Podle nich ses od minulého školního roku dost zhoršila. Co budeš dělat na střední, prosím tě?"

"Mami, vždyť ještě ani nejsem v devítce, tak proč vytahuješ střední školu? Do té doby se zlepším, vážně!"

"To doufám." S těmito slovy se zabouchly dveře a dívka zůstala v pokoji sama. Ne však nadlouho.

"Tady zrzečka se dala na sebeopižlávání!" ozval se Tomův hlas z díry, která se zničehonic objevila. Opět nastalo peklo.

"Co budeš dělat na střední, prosím tě?"

"To jste neschopná otevřít knihu a tu látku se NAUČIT?"

"Kurva, jak jsi mohla ten míč upustit? Ti fakt děkujem!"

"Jak můžeš nechápat něco tak primitivního? Nemáš ty náhodou chodit na zvláštní školu?"

"Dej mi pokoj!" vykřikla Zuzana se slzami v očích a zacpala si uši. Nechtěla, aby díra dostala to, co chtěla, ale zároveň cítila, že jí nedokáže vzdorovat.

"Jsi absolutně neschopná!"

"Uvažuješ jak blbá blondýna!"

"Už dost! Táhni!" zvýšila Zuzana hlas. Třásla se a slzy jí stékaly po tvářích. Ruce zatínala v pěsti.

"Vždyť víš, že to nejde," promluvilo cosi, co mluvilo za díru. Nebo to snad byla díra sama? "Kašli na to a dělej, ať to máš dneska za sebou."

"Ne!"

"Co se to tam nahoře děje?" ozval se matčin hlas, když žena vyděšeně běžela k pokoji své dcery.

"Dnes máš štěstí," promluvila díra a zmizela. Dívka zůstala sama v pokoji - tedy, byla sama, dokud její matka nerozrazila dveře.

"Co se to tu děje?" promluvila zděšeně. Po předchozím rozezlení nebylo v jejím hlase ani stopy.

"Nic," pípla Zuzana. Rozhodla se radši lhát, než aby ji nakonec i její příbuzná měla za blázna.

"Tohle ani nezkoušej. Moc dobře jsem slyšela, jak jsi tu na někoho křičela. Kdo to byl?"

"Nikdo…"

"Neříkej mi, že mluvíš sama se sebou."

"Někdo mi volal," zamumlala Zuzana a uhnula matčinu rentgenovému pohledu. "Zase nějaký anonym. Dobíral si mě."

"Co říkal?" chtěla vědět matka, zjevně odhodlaná si anonyma vypátrat a jednu mu vrazit.

"Jako vždycky…" V tu chvíli byla přerušena.

"Jak jako vždycky? Děje se to snad už dýl? Proč jsi mi nic neřekla?"

"Vyhrožovali mi," zamumlala Zuzana. Ačkoliv lhala o telefonátu, výhružky často slýchávala, takže to byla v podstatě pravda.

"Víš, kdo to byl?"

"Je to anonym, ale myslím, že jsem po hlase poznala svého spolužáka," vysoukala ze sebe pomalu odpověď.

"Zavolám tvé třídní. Jestli nezakročí, vyřídím si to s těmi trapiči sama," uzavřela debatu matka a rázně odkráčela pryč.

Dívka se v tu chvíli roztřásla. Tušila, co ji zítra ve škole čeká. Po rozhovoru se třídní budou spolužáci i spolužačky ještě nepříjemnější a Tom by tentokrát dokonce mohl kvůli ní riskovat, že si zlomí nehet, což obvykle nedělá. Kdyby nekřičela a udělala to, co obvykle, možná by to pro ni bylo lepší.

"Ááá, jak tak poslouchám, zítra si tě vychutnám," zamručela odkudsi slastně díra.

* * *

Se sklopenou hlavou kráčela do školy. Doufala, že to bude mít brzy za sebou. Jediná útěcha byla, že za dva dny přijede osoba, která ji ze všech chápe nejvíce. Když jí matka včera večer upřesnila datum bratrovy návštěvy, začala se těšit na víkend víc než obvykle. Nevnímala okolí a radši se soustředila na tuto radostnou myšlenku. Do reality ji dostala až vzrušená debata dívek v šatně.

"Slyšely jste, co včera Tom řekl?"

"Jo. U tý holky mě to ani nepřekvapuje. Vždycky mi přišla taková… nevyrovnaná."

"Musíš mluvit tak nahlas? Vždyť jde sem!"

"Ať je sebevíc magor, určitě ví, že cizí hovory se neposlouchají."

"Tohle bylo hnusný."

"Ahoj," pozdravila dívky chladně Zuzana a snažila se zachovat si klidný výraz v obličeji.

"Čau!"

"Ehm… ahoj."

"Emoušům zdar!" zařvala ta, co prohlásila o Zuzaně, že je magor. Ostatní děvčata ztuhla a čekala, co na to pozdravená řekne. Zuzana si zachovala klidný výraz a odešla. Úžasný začátek, pomyslela si naštvaně. Všimla si, že se na ni někteří mladší spolužáci dívají velmi zvláštními pohledy. To už se to rozkřiklo po celé škole? Dle všeho… sakra, co jsem čekala, když máme v naší třídě ty nejvýkonnější drbny?

"No a pak jsem si dal další skleničku, pak další, pak další a…" vyprávěl jakousi historku Tom, když si ho k sobě přivolala třídní učitelka.

"Remeš, do kabinetu. Hned!"

"Copak? To už je i mluvení o chlastu proti školnímu řádu?" protočil očima, ale poslechl příkaz a šel.

Zuzana ztuhla. Tušila, že si ji brzy taky zavolá. Kousla se do rtu a rychlým krokem přešla ke svému místu, aby si připravila na hodinu. Po chvíli zaslechla, že i ona má jít do kabinetu. Hurá, jde se na popravu!

"Oba snad víte, proč tu takhle stojíte," začala učitelka. Ačkoliv také stála, musela zaklonit hlavu, aby oběma dětem viděla do tváří. V kabinetu kromě ní, Toma a Zuzany nikdo nebyl, i když by se jistě dokázal schovat za některou ze skříní rozdělujících prostor.

"No protože jste si nás zavolala jak pejsky přeci," zavrčel naštvaně Tom. Nejraději by z téhle zpropadené budovy vyběhl a už se sem víckrát nevrátil.

"Ehm."

"Protože jste si nás zavolala jak pejsky, učitelko."

"Ehm!"

"Protože jste si nás zavolala jak pejsky, PANÍ UČITELKO!"

"To už je lepší a v podstatě máš pravdu. Nevolala bych vás však sem, kdybych k tomu neměla pádný důvod. Zuzko, ty ho snad víš, ne?" obrátila se na nejvyšší osobu v místnosti.

"Možná," zamumlala dívka a pohlédla na okno.

"Jsme tu kvůli šikaně. Jeden z vás šikanuje, druhý je šikanovaný."

"Jo! Ona na mě kouká tím svým hnusným pohledem!" uchechtl se Tom.

"Mlčte. Už delší dobu pozoruji, že něco není v pořádku, ale netušila jsem, že až v takové míře…"

"Že jo? Ona je fakt cáklá," pokračoval Tom.

"NEPŘERUŠUJ MĚ! A neměj takovéhle řeči! Tohle jsem od tebe vážně nečekala, Tome! To si už musíš zvyšovat ego tím, že se budeš navážet do druhých?" Se stoupajícím hněvem jako by se učitelka také zvětšovala, zatímco Tom se zmenšoval. A čím víc mladá žena zuřila, tím méně zbývalo Toma. Možná nakonec bude tak vylekaný, že si na mě nic nezkusí, zadoufala Zuzana. Možná.

* * *

Vyučování, při kterém po ní spolužáci - obzvlášť Tom a jeho parta - vrhali mírně či více naštvané, popřípadě udivené pohledy, naštěstí skončilo. Kdyby trvalo déle, možná by to nevydržela a radši by začala simulovat, že jí je špatně.

Běžela domů, jak jen mohla, a modlila se, aby se odněkud nevynořil Tom a jeho parta. Kupodivu se jí to nějakým způsobem povedlo. Chvilku tomu nemohla uvěřit. Vždyť při odchodu z kabinetu jí ještě šeptavým sykotem sliboval, že za tohle bude pykat! Radši se rozhodla tím netrápit a radovat se z toho, že jí nic neprovedl.

Zapnula počítač, aby si mohla najít informace potřebné na referát do školy. Předtím si otevřela svoji emailovou schránku, kde narazila na nepříliš vřelý vzkaz:

Čau, emařko, pižláš se, hm? Kňouráš v koutku u toho? Protože jestli ne, zítra stoprocentně budeš! I kdybys nepřišla, my si počkáme. Věčně zůstat doma nemůžeš. Nepočítej s tím, že se tě někdo zastane! Jsi jen prachobyčejný magor, který svou existencí trápí okolí!

S pootevřenými ústy zírala na monitor. Netušila, kde pánové, nepříliš dobří čtenáři, přišli na slovo 'prachobyčejný', ale to teď bylo to nejmenší, co ji zajímalo. Nakonec to přece jen schytá. Díky náhlé záplavě zoufalství si ani nevšimla plíživého nebezpečí.

"Emoušům zdar!" vykvikl spolužaččin hlas z díry, která momentálně setrvávala kousek od Zuzaniny točící se židle. Dívka se lekla a strnula. Myslela jsem, že horší to už být nemůže. Zřejmě jsem na něco zapomněla.

"Vždycky mi přišla taková nevyrovnaná."

"Padej," sykla zoufale Zuzana, snažíc se vzdorovat, jako se o to pokoušela včera.

"Jsi jen prachobyčejný magor, který svou existencí trápí okolí!"

"K tomu mě nedonutíš!"

"… chuděrka asi zapomněla, že k jejímu stylu patří černá barva! I když pochybuji, že by tu zářící zrz nějaká jiná barva překryla!"

Zuzana se odvrátila od díry. Ať se bude snažit sebevíc, od ní už krev nedostane. Usilovně se v mysli soustředila na svého bratra a díru ignorovala. V sobotu přijede… možná už v pátek večer… určitě nebude nadšený z toho, že jsem si ubližovala… ale na rozdíl od některých ostatních si toho všimne… tohle prostě zvládnu! Už jen kvůli němu…

"Zlatíčko, vzdej to. Stejně z tebe nějakou tu krev dostanu a je jedno, jestli dnes nebo zítra."

"Zrzoune!"

"Ty huso pitomá!"
A takhle to pokračovalo až do pozdních hodin. Jediné chvíle, kdy měla Zuzana klid, byly ty, které strávila s matkou, a těch se příliš nevyskytlo. Stále nesahala po žiletce, ale cítila, že tohle už dlouho nevydrží. Měla pravdu. Nakonec dostala díra přesně to, co chtěla, a přestala ji otravovat.

Možná by bylo lepší, kdybych prostě nevzdorovala, napadlo Zuzanu, avšak pár vteřin poté tuto myšlenku zavrhla. Nikdy! Dokud dostává to, co chce, bude se vracet pořád a pořád! Toho trápení už bylo dost! Jenže… jak to vůbec zvládnu? Pomůže mi vůbec brácha? Sakra, já přece nechci skončit jako utrápená osoba, která se nakonec podřezala! Do očí se jí vedraly slzy zoufalství. Jestli to nezvládnu, dřív nebo později umřu! I když… pokud Tom myslí svoji pomstu vážně - a on vždy své výhružky plní - tak to možná skončí už zítra. Třeba by… takhle nesmím přemýšlet! Nesmím! Budu bojovat!

* * *

Utíkala ze školy, jak nejrychleji uměla. Zatím jí nikdo nic neprovedl, ale intuice bila na poplach. Určitě už něco nachystali a číhali na ni. Stále nic. Byla dost zmatená - vždyť ve škole jí dostatečně dávali najevo svoji nevraživost! Chvílemi očekávala dokonce to nejhorší.

"Čau, Zuzo!"

Trhla sebou. Naštěstí šlo o dívčí hlas, tudíž nemusela očekávat, že ji v nejbližších minutách Tom a jeho parta zmlátí. Otočila se. Spatřila běžící udýchanou spolužačku, která ještě zvládla mávat jejím směrem.

"Ahoj," zamumlala mírně zmatená Zuzana, "co potřebuješ?"

"Nic, jen jsem s tebou chtěla mluvit."

"O co jde?"

"Proč to… děláš?"

"Jako… proč se řežu?" zeptala se rozechvělým hlasem Zuzana.

"Ne asi, proč tamhle taháš králíky z klobouku!" pokusila se spolužačka o sarkastickou poznámku. Příliš se jí to nepovedlo.

"Víš… já…"

"Jasně, chápu, je to cool-"

"Ne! Takhle to není!"

"Hele, soráč za zdržení, za chvíli mi jede bus, tak padám. Hele… jestli máš nějakej vážnej problém, napiš mi. Moje telefonní číslo nebo něco jinýho snad máš, ne?" Dívka se otočila na podpatku a opět běžela. Zuzana ji jen pozorovala a zírala s otevřenou pusou. Nikdo jí do teď nenabídl pomoc - když někdo zjistil, co dělá, obvykle ji odsoudil jako "blbýho emáka, co si neváží života".

"To je moc milý, žes počkala, pižlalko!" ozval se jí za zády Tomův hlas. Podívala se za sebe. Chlapci stáli tak šikovně, že blokovali celý chodník. Jediná úniková cesta vedla přes momentálně dost rušnou silnici. Kdyby se ji pokusila teď přeběhnout, pravděpodobně by skončila pod koly auta.

"Příště si určitě rozmyslíš, než něco práskneš," zavrčel Tom, zatímco dva kluci chytili Zuzanu a drželi jí ruce za zády.
"Po tomhle už ani nemusím práskat - modřiny určitě řeknou své," zamumlala vzdorovitě dívka, pak se zarazila. Netušila, kde najednou sebrala tu odvahu, ale předem věděla, že téhle chvilky bude litovat. Zatnula zuby a čekala…

* * *

"Čau, ségro!" zařval mladík se světle hnědými vlasy. "Chyběl jsem ti?"

"O tom jsem s tebou chtěla mluvit, Šimone," začala zřetelně roztřeseným hlasem matka.

"Stalo se jí snad něco?" zeptal se zděšeným tónem. Všechno okolo jakoby náhle přestalo existovat.

"Vůbec netuším, co s ní je. Včera se zamkla v pokoji a odmítá vyjít. Nic mi nechtěla říct, ale všimla jsem si, že má dost modřin. Snažila jsem se k ní dostat, ale nešlo to a sousedi mi nechtěli pomoct. Bojím se, že si něco udělala."

"A tos mi to nemohla říct už cestou sem?"

"Skákal jsi mi do řeči…"

"No… vysvětluje to ten nepříliš nadšený výraz, když jsem vystupoval z busu."

Šimon rychle vyběhl schodiště a zabušil na dveře od dívčina pokoje.

"Zuzko, otevři! Já tě nesežeru!"

Nikdo neodemknul. Zkusil to znovu a naléhavěji. Opět nic.

"Mami, proč jsi prostě nezavolala policii nebo něco takovýho?"

"Já… prostě mě to nenapadlo!" Zoufale se popadla za hlavu. "Bože, já jsem tak BLBÁ! Nevšimnu si, že mé dcerce někdo ubližuje a pak mě nenapadne vzít mobil a-"

"Uklidni se. Zuzka není ten typ, co by si sáhl na zdraví," uklidňoval svoji matku Šimon, i když tomu momentálně příliš nevěřil. "Fajn. Když to nejde po dobrým, půjde to po zlým!" rozhodl se nakonec a prudce kopl do dveří. Ty se rozlétly dokořán a odhalily prázdný, vzorně uklizený pokoj. Jistě, dítě bez nepořádku v pokoji je snem každé ženy, ale tenhle pořádek byl takový… špatný. Něco tu nehrálo.

"Ségra, kde jsi?" zavolal zděšeně Šimon. Pohledem zavadil o psací stůl. Byl v něm zabodnutý nožík, který je měl okamžitě v tom všem pořádku trknout do očí, Ale nestalo se tak. Vedle ležel papír. Chlapec, připraven na nejhorší, přišel blíž, aby si mohl přečíst, co jeho sestra napsala.

Milá mami, milý Šimone,

Jestli tenhle dopis čtete a já vám nekoukám přes rameno, pravděpodobně tu ležím někde mrtvá. Pokud mě nemůžete najít, pravděpodobně nejsem zde. Aspoň ne na tomhle světě.Víte, ono se to špatně vysvětluje a stejně byste tomu nejspíš nevěřili, já se o to však pokusím. Znáte ten pocit, když vás chce zbytek světa vysát či sežrat? Já dost dobře, akorát u mě nešlo o svět, nýbrž o díru. Ano, díky díře, která existovala - za to dám klidně ruku do ohně - i když by neměla, jsem si prožívala veškerá utrpení a posměšky znovu a znovu. Jediný způsob, jak ji zahnat, byl tento: říznout se, aby se mohla napít trochy krve. Díky zprávě o příjezdu mého milovaného bratra (ano, to jsi ty, Šimi!) jsem záhadně získala vůli bojovat, síla mi však chyběla. Rozhodla jsem se o poslední zoufalý boj - buď z téhle místnosti vyjdu jako vítěz, nebo vůbec. Žádné ubližování si. Pokud je nůž zabodnutý ve stole a nemůžete mě nikde najít, nejspíš se díra naštvala a "sežrala" mě. Musím uznat, že ta představa je trochu morbidní.

Měla jsem a mám Vás ráda.
Zuzana

----
Zákec autorky: Tato povídka není "ímou". Vážně. Prosím, nešikanujte ostatní, neignorujte lidi potřebující pomoc a neubližujte si. To je vše. Čau.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama