Můj malý bestseller

3. ledna 2014 v 15:29 | Rádoby datlér amatér |  Absurdní fikce
Jupí, konečně mám k čemu využít tuto rubriku! Inu, ozkoušela jsem svůj vlastní návod a myslím, že z tohohle by se opravdu bestseller stal - je to psáno tak nenáročně, že se ani neobtěžuju dodržovat stejný čas!
Prosím, všímejte si úžasných slovních spojení jako "během toho běhu" a popisu očí mého hrdiny. Za to bych měla dostat nějakou cenu!
Vím, že to celé má skoro deset stran, ale myslím, že si na to určitě někdo najde čas a přečte si to. Vždyť už teď to čte víc lidí jak Bibli! Opakující se slova totiž nikomu vůbec nevadí!


Můj malý bestseller

Už zase. Stěhování. Od té doby, co si mamka nabrnkla absolutního pitomce, cestuju od ex-taťky k ex-taťkovi. To víte, harém. Máma byla odjakživa kočka - dokonce větší než Cat Woman.

"Liz, necourej se!" zavrčela má malá masožravka, kterou jsem si brala s sebou. Takovou kytku jen tak neseženete. Žere vše, co vy nesmíte, když držíte tajně dietu.

"No jo," zahučela jsem otráveně a přidala tempo. Máma a mých jedenáct ex-taťků vždy s oblibou zapomínali na jednu věc - že bych potřebovala kapesné. Proto teď jdu pěšky. Ach jo, nikdo mě nechápe! Jsem tak jiná! Nepotřebuji pít na party, v klidu se ožeru i doma… jenže… kde je teď můj nový domov? Možná bych mohla přestat plést dohromady čas přítomný a minulý, ale komu by ta míchanice vadila? Vždyť je super!

"Jupí, už tam budem!" vypískla opět radostí masožravka Betty. Dala jsem se do běhu. Vidina nového domova mi dodávala sílu. Během toho běhu jsem nejspíš zašlápla pár broučků. Chudáčci broučci. Nejspíš jim udělám hrobeček, jelikož na rozdíl od mých vrstevníků jsem uvědomělá osoba a vím, že ti malí tvorečkové mají city. Možná budu za každého z nich držet minutu ticha.

"Elizabeth, dcerunko číslo devět celých padesát setin na desátou!" zavýskl radostně můj taťka číslo dvanáct. Byl stejný jako máma, akorát v mužském obalu a neměl menstruaci. A taky nemohl otěhotnět, to jsem zapomněla. Možná jsem toho zapomněla víc, tak mě za to nezapomeňte odsoudit.

"Říkej mi radši Liz," poprosila jsem ho a pohlédla na něj pohledem Nutně-potřebuju-prachy. On mi ten pohled oplatil pohledem Trhni-si-sám-mám-málo. Úžasný. Za co si jako mám pořídit lak na nehty?

"Budu ti říkat, jak chci," prohlásil a ustoupil. Doteď jsem si nevšimla, že by se něco snažil schovávat. Přede mnou stálo auto, které si zjevně zahrálo v několika epizodách Kobry 11. Jak to tak vypadá, tímhle křápem budu jezdit do školy. Výborně, zase nezapadnu! I když… nezapadla bych i tak. Moje jedinečnost, kterou vám neustále strkám pod nos, mi zapadnout nedovoluje!

"Co na něj říkáš? Tímhle teď můžeš jezdit. Nekecej, že nemáš řidičák," potvrdil posléze mé nejhorší obavy.

"Hezký," zamumlala jsem, jelikož jsem nechtěla ranit jeho city svou upřímností.

"Že jo! Jde o jedno z prvních aut na světě! Dal jsem za něj i peníze, které jsem chtěl vrazit do tvého notebooku," zazubil se. Výborně, takže kvůli tomuhle budu muset informace do školy hledat na své Nokii3310. Jsem zkrátka velká chudinka, no. Politujte mě všichni, mám strašně těžký život!

* * *

První den v nové škole. Všichni jsou ovce! Je to hrozný! Nesnáším je! Vždyť koukají na úplný stupidity a říkají tomu "zábavný pořad"! Jestli tohle má generace G, no potěš! Kdo zachrání chudinky veverky, které se bezhlavě (doslova) vrhají pod kola aut? Kdo? Počkat! Slyším brzdy, opět jsem přešla z minulého času do přítomného, ale asi to nestihnu opravit, neboť za chvíli zemřu pod koly Ferrari řítícího se plnou rychlostí.

"Tak to tedy ne! Spanilé panny tu nikdo přejíždět a ojíždět nebude!" vykřikl náhle někdo, skočil přede mě a svým pohledem zastavil auto. Zezadu vypadal docela k nakousnutí - neměl kšilt, ani barevnou kštici, ani ulízanou hlavu. Otočil se ke mně čelem. V tu chvíli jsem zírala s otevřenou pusou. Měl přenádherné, tmavé, jiskřivé, zářivé, hluboké, inteligentní, chápající, oceánové a zároveň sivé oči, pleť bílou jak čisťounký papírový kapesníček a… a… panebože, já to nemůžu říct a už zase přebíhám do jiného času, ale… podle trička poslouchal Beatles!

"V pořádku?" zeptal se a stále mě propaloval svýma nádhernýma očima. Zahlédla jsem v nich dokonce trochu zářivě zelené.

"Ano, akorát… trochu mě hypnotizujete," zamumlala jsem a kousla jsem se do rtu.

"Tykej mi. Taky tu studuji. Jmenuji se Jonathan Edward Simon…" Více jsem již nepochytila, neboť mě hypnotizovala jeho nadpozemská krása. Úplně rozzářil jinak deštivý den. Ty oči! A ty vlasy! Ty chloupky v nose! A to třetí oko vzadu na hlavě! Počkat, vždyť ke mně stál čelem! Mám podezření, že tu některé rodiny netopí dřevem, ale něčím jiným…

"Hej, děvče! Jak se vlastně jmenuješ?" zatřásl se mnou náhle Mistr Jonathan Pár Dalších Jmen Úžasný. V důsledku hypnózy jeho krásou jsem zapomněla své jméno. Cítila jsem se tak trapně!

"Já… vlastně nevím," pípla jsem a provrtávala svým pohledem špičky svých bot. Ano, pohled i boty byly moje, proto zdůrazňuji slovo své a cpu ho před boty i pohled.

"Budu hádat," usmál se, z čehož se mi podlomila má (ano, opravdu má!) kolena. "Elizabeth?"

Zalapala jsem po dechu. "Ano! To je ono! Díky!" Poté jsem radši utekla a nechala Jonathana Božského a zmateného řidiče auta, kterého jsem až doteď okatě přehlížela, aby na mě jen fascinovaně zírali… dokud se náhle někdo nerozběhl. Ten někdo byl samozřejmě ON, nikdo jiný totiž nedokáže běžet rychlostí světla.

"Dej mi telefonní číslo, tady máš moje," řekl a dal mi papír s narychlo načmáraným číslem a nápisem Ozvi se. Usmála jsem se, vylovila z kabelky jakýsi papírek a načmárala mu na něj svoje číslo. Dle všeho stará jízdenka z MHD. Poděkoval mi, zmizel a mně se zase podlomila kolena.

* * *

"Čau!" ozvala se mluvící veverka. Bylo dost pozdě večer a já zrovna šla domů ze srazu hipsterů. To, že zvířata mluví, mě nevyvedlo z míry, jelikož si všímám věcí kolem sebe. Jsem prostě originál.

"Ahoj," pozdravila jsem ji, neboť jsem slušně vychované děvče. Tuto skutečnost vám budu opakovat tak dlouho, dokud si ji nezapamatujete.

"Kde jsou ořechy?" zavrčela druhá veverka, doteď se skrývající ve stínu přeplněné popelnice, kolem které se i v pozdní hodinu rojily mouchy.

"Jaké ořechy?" zeptala jsem se, i když mi docházelo, o co asi půjde. Nějaký zlý puberťák jim schoval jídlo. Ach, ta naše generace! Cítím se mezi všemi těmi blbci jak vyvolený spasitel.

"Ty, co nám zas někdo čórl! Určitě jsi to byla ty! Víme, že cikáni to nebyli… a i když jsou hnědí, nechutnaj jak ořechy, takže je laskavě naval!"

"Nic jsem neukradla!" odporovala jsem, ale nebylo to nic platné. Odevšud se rojily veverky. Vylézaly z osamělých rohů, slézaly ze stromů, proskakovaly skrz okna aut, kde po sobě zanechaly mrtvoly… že by konečně zvířátka dostala rozum a mstila se za ničení životního prostředí?

"NECHTE JI!" zařval náhle medvěd, který vyběhl z jednoho paneláku, z tlamy mu visel jakýsi neidentifikovatelný hadr. Byl hnědý a velký. Dost velký.

"Zdrháme," zavelela vrchní veverka a ďábelsky se zachechtala. Netušila jsem, proč. Podívala jsem se na svého zachránce.
"Tak pojď," zabručel a zamířil zpět do paneláku. Zírala jsem. Proč bych měla jít za ním?

"Pohni!" zavrčel naštvaně, když zjistil, že stále stojím na místě.

"Ale proč? Co bychom spolu dělali?" zeptala jsem se vyděšeně.

"No přeci sex. Já nejsem obyčejný medvěd, já jsem PEDOBEAR!" zachechtal se ďábelsky. Tehdy mi bylo jasné, že jsem v háji. Jakožto správná hlavní postava příběhu jsem jen stála na místě a čekala, jestli si mě odtáhne, nebo mě někdo zachrání. Upřímně jsem doufala ve druhou možnost, ale nijak jsem nenapomohla jejímu naplnění.

"Táhni, ty potvoro!" ozval se výkřik neznámého zachránce těsně předtím, než prudce zabrzdil. Byl to Jonathan Nevímjakdál ve svém luxusním šedém autu s otevřeným okýnkem.

"Nastup si," vyzval mě naléhavě a otevřel zadní dveře. Na okamžik jsem ztuhla, což byla chyba. Když jsem se dala do pohybu, bylo už moc pozdě.

"NIKAM!" zavrčel pedobear a prackou mě praštil do hlavy. Na okamžik se všechno zatmělo… abych se pak probrala a zjistila, že ležím na zadních sedačkách v Jonathanově autě a on se snaží ujet, jenže medvěd mu v tom bránil. Chtěl to udělat tak, aby mu neublížil, neboť je, na rozdíl od většiny dnešní mládeže, uvědomělý a ví, že zvířátka mají city (a divné sexuální potřeby). Ať dělal, co dělal, nijak se mu nepovedlo vyhnout se medvědovi a došlo ke srážce. Huňáč to schytal míň než auto. No jo, ty dnešní auta. Šunty z Číny. Nic nevydrží!

"To ne, já mu ublížil!" zalapal Jonathan po dechu, a jelikož byl opravdu uvědomělý člověk, zavolal 112, sdělil jim, že našel zraněné zvíře a ať si pošlou, koho chtějí, ale hlavně rychle. Poté z místa nehody ujel. Se mnou, samozřejmě.

"Jsi šťastná? Musel jsem kvůli tobě ublížit zvířeti!" zavrčel vyčítavě, z očí mu tekly slzy. Nemohla jsem se na to dívat. Ty jeho přenádherné, tmavé, jiskřivé, zářivé, hluboké, inteligentní, chápající, oceánové a zároveň sivé oči plakaly!

"To jsem nechtěla," zachraptěla jsem. "Jestli ti to tak ublížilo, mohl jsi ho klidně nechat, ať si dělá, co chce. Koneckonců, je to jen chudinka zvíře."

"Ale to by ti ublížil. Nikdy bych si neodpustil, kdybych nechal kohokoli znásilnit tak mladé, jedinečné, uvědomělé a originální děvče, jako jsi ty."

V tu chvíli se mi absurdně rychle rozbušilo srdce. Chtěla jsem se ho zeptat na jednu věc, ale on mi odpověděl, jako by mi snad četl myšlenky.

"Miluju tě. Miluju tě víc, než si dovede kdo představit. Budu tě chránit před celým světem i sebou samým, jestli to bude nutné!" Docela by mě zajímalo, co myslel tím, že by mě ochránil i před sebou samým. Vždyť on je samotný anděl!

"Taky tě miluji a momentálně mě nenapadá originálnější způsob, jak ti to říct, než je tento," zašeptala jsem mu do ucha. Náhle se ozval rachot a vše zmizelo…

* * *

"Liz, jsi v pohodě?" ptal se ten boží hoch. Jeho hlas přicházel odkudsi z dálky. Otevřela jsem oči. Ležela jsem v neznámém pokoji - zřejmě u něj doma. On u mě klečel a díval se na mě svýma přenádhernýma, tmavýma, jiskřivýma, zářivýma, hlubokýma, inteligentníma, chápajícíma, oceánovýma a zároveň sivýma očima. Já samozřejmě ležela v posteli - někdo s tak přenádhernýma, tmavýma, jiskřivýma, zářivýma, hlubokýma, inteligentníma, chápajícíma, oceánovýma a zároveň sivýma očima by mě nenechal ležet na studené zemi! Brr!

"Ano," zamumlala jsem. Bolelo mě celé tělo a měla jsem pocit, že mi něco srazilo IQ, ale jinak v poho.

"Já se hrozně omlouvám," zašeptal se slzami v jeho přeúžasných očích, které tentokrát popisovat nebudu.

"Je to moje vina, neměla jsem se k tobě naklánět a šeptat ti do ucha," vyvedla jsem ho z omylu. Vážně, byla to moje chyba! Jsem šílené nemehlo, všechno akorát pokazím!

"Klid, to bude dobrý. Budeš v pohodě," mumlal, ale nezněl moc přesvědčivě. "Zlomila sis jen všechna žebra, tři končetiny ze čtyř, ocas… počkat, ty máš ocas?"

Tehdy jsem se rozkňučela. "Prosím, na to se mě neptej. Prostě jsem extrémně jiná, ale to neznamená, že jsem ošklivá."
"To jsem neřekl… ten ocas mi přijde rajcovní. Je takový… kočičí. Tedy - aspoň tak dlouhý a chlupatý! Už jsem se zmiňoval o tom, že jsem tak trochu zoofil?"

"A dost studený zoofil?"

"Mám prostě nízkou tělesnou teplotu, to je vše!" bránil se, ale já mu z obličeje vyčetla, že lže. Přitáhla jsem si jeho ruku blíž k sobě jedinou končetinou, se kterou jsem mohla hýbat - pravou nohou. Snažila jsem se nahmatat mu tep, jenže nic. Šokovaně jsem přestala dýchat.

"Ty seš mrtvej!" vyjekla jsem.

"Klid, jenom upír," uklidňoval mě, ale najednou se mi zatočila hlava. To bylo z toho, že jsem pořád zadržovala dech.
Kdosi mě probudil svým jazykem v mých ústech. Ten kdosi byl samozřejmě Jonathan se svýma přenádhernýma, tmavýma, jiskřivýma, zářivýma, hlubokýma, inteligentníma, chápajícíma, oceánovýma a zároveň sivýma očima. Oplatila jsem mu to. A takhle jsme spolu začali chodit. Proč by ne? Každý jsme nějaký. Někdo pedofil, někdo upír. Právo milovat máme všichni!

* * *

A teď si dáme menší oddech v podobě er formy točící se kolem známé osobnosti…

"Ale já nejsem upír!" vřeštěla Džambulka a přibouchla neznámému muži dveře před nosem. Ten je vykopl takovou silou, že letěly i s ženou na opačný konec místnosti.

"To sice možná nejsi," utrousil chladně, "ale celé republice piješ krev!"

"Já jsem letadlo!" namítla Džambulka.

"Kdepak," stál si na svém muž s vlajícím pláštěm, "ty jsi upír. Vždyť na mě ceníš tesáky."

S těmito slovy namířil kuší na Ivetku. V tu chvíli se odkudsi vyřítil Pepa Rychtářovic s puškou.

"Já ti dám, pacholku!" zavřísknul a vycenil špičáky.

"Vrána k vráně sedá," uchechtl se Van Helsing a kuš radši vyměnil za plamenomet. Džambule s Rychtou na něj nechápavě zírali. "Snad to vás chladné… ohřeje."

O chvíli později šlehaly z domu k obloze plameny a zevnitř se linul doslova nelidský křik. Chlapík stojící před hořícím domem se spokojeně usmál. Poté usoudil, že by byl čas se najíst.

"Asi bych měl přestat kecat a radši makat," mluvil k sobě Van Helsing opékaje si buřt. "Takhle akorát se všemi těmi kreaturami ztrácím čas. Inu, stejnak všichni rychle umírají. Upíři strašně vyměkli. Kteréhokoli z dnešních krvesajů by zvládl zabít i vypatlaný sedlák z Horní Dolní!"

"To víš, doba se mění," zahuhlal neznámý člověk v uniformě podobné těm, které nosí britské děti do školy, akorát ve větším vydání. "Mám pro tebe ještě pár upírů určených k likvidaci."

"Nechceš si to sundat sám? Vždyť jsou to samí slabí vegouši!" odfrkl si znechuceně Van Helsing. "Když se to tak veme, tak já vlastně vůbec nemusím makat!"

"Musíš. A laskavě přestaň nosit tohle oblečení. Vypadáš v tom jak idiot a každý si tě všimne na kilák daleko."

"Máš štěstí, že ještě neumím zabíjet pohledem," zavrčel a vytáhl odkudsi znovu kuš. "Smůla je, že s tímhle umím!" Toto byla poslední slova, která kdy slyšel muž v uniformě.

* * *

"Víš, já tě strašně miluju," zašeptal mi jednou Jonathan Nevímjakdál do ucha, "a proto s tebou nemůžu žít. Promiň."

"Tohle nedává smysl? Jak jako, že se mnou nemůžeš žít? Ty mě snad ve skutečnosti nemiluješ? No jo, nebudeš první, kluci z mého bývalého bydliště mě chtěli kvůli bazénu," vyprskla jsem se slzami v očích. Jak mi tohle může jen udělat? Odkud vzal právo mi ubližovat? Vždyť patříme k sobě!

"Jsem upír."

"To vím."

"Hrozně nadržený upír. Pár děvčat, které jsem miloval, jsem usouložil k smrti."

"Ale bez tebe nemá můj život smysl!" vyjekla jsem. Byla to pravda. Mým životním cílem bylo provdat se za chlapa a být na něm závislá. Už to vypadalo, že jsem takového našla, a on teď chce vycouvat. Bezva. Můj život je totálně v troskách! Jsem tak nešťastná!

"Má, jen o tom ještě nevíš. Netrap se kvůli mně, jsem jen další kluk, co tě nechá na ocet," zamumlal smutně a odvrátil hlavu, aby se na můj smutek nemusel dívat svýma přenádhernýma, tmavýma, jiskřivýma, zářivýma, hlubokýma, inteligentníma, chápajícíma, oceánovýma a zároveň sivýma očima.

"To mi nemůžeš udělat! Ne teď, když už se všechny moje zlomeniny vyléčily!" kňučela jsem jak raněný pes a probodávala jej co nejsmutnějšími pohledy. Nakonec se na mě zase otočil.

"Zlomenina srdce se taky zahojí," uklidňoval mě, "prostě na mě mysli jen jako na dalšího hajzla, jo?"

"Nemůžu! Na rozdíl od zbytku mých vrstevníků jsi tak uvědomělý, nádherný, chytrý a… úchvatný!" mumlala jsem se svěšenou hlavou. "A navíc - nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe!"

Jonathan si smutně povzdechl. "Tak fajn," promluvil nakonec, "zkusíme to udržet, ale obávám se, že náš vztah dlouho nevydrží."

Zavýskla jsem a objala ho.

"Musí vydržet, musí! My dva jsme si souzeni!" zašeptala jsem mu do ucha. Tomu, co jsem řekla, věřím. My dva si jsme souzeni. Budeme se milovat, vezmeme se, po svatbě mě připraví o panenství a budeme spolu mít plno nádherných dětí, i když si vlastně nejsem jistá, jestli mohou mít upíři erekci.

"Ano, můžeme. Je to díky daru Prapedobeara Praupírovi za Prazásluhy."

Jupí! Budu mít sex!

"Jestli chceš, můžeš ho mít hned teď," mrknul na mě. Všimla jsem si, že jeho přenádherné, tmavé, jiskřivé, zářivé, hluboké, inteligentní, chápající, oceánové a zároveň sivé oči změnily barvu na nelítostnou, vášnivou, krvavou, energickou, agresivní, rudou a zároveň něžnou a roztomilou růžovou. Olízl si své mírně popraskané, jinak dokonalé rty a zatvářil se nedočkavě.

"Počkat… ty umíš číst myšlenky?" došlo mi překvapivě rychle. Nějak mi to pálí. Jsem učiněný génius!

"Samozřejmě. Díky tomu jsem se taky rozhodl tě zachránit," usmál se smyslně. "Víš, můžu nahlížet lidem do hlav, čehož využívám, abych se podíval na jejich sexuální zážitky. U tebe v hlavě jsem nic takového nenašel, což mě vzrušilo víc než jedno brutální porno s hromadou veverek, pár lidmi a lachtanem."

"Takhle využívat zvířata? No fuj!" zamračila jsem se. Chudinky veverky! A chudáček lachtan!

"Kdepak. Víš, to ta zvířátka využila lidi," uchechtl se Jonathan. "Chceš sex?"

"To se mě ptáš jako po tom, cos mi řekl to o těch veverkách, jo?"

"Samozřejmě."

"Inu, plánovala jsem být pannou až do svatby, ale proč ne? Jdeme šukat!"

* * *

"Jaký je plán?" zeptala se jedna z veverek Vůdkyně.

"Zabít ji. Musíme ji zabít, pak toho upíra a pak ostatní. Není vyhnutí. Pomstíme se jim za ty ořechy! Nikdo nesmí podceňovat veverky, MUHAHA!" chechtala se ďábelsky Vůdkyně, největší a nejzrzavější veverka pod sluncem.

"Nechci být hnusný, ale na to, abyste nás vedla, máte poněkud slabou slovní zásobu," ozval se jeden zrzeček z dolních větví stromu.

"Podle čeho tak soudíš?"

"Zopakovala jste slovo zabít dvakrát, stejně tak pak."

"Drž tlamu nebo nedostaneš ořechy!" naježila se Vůdkyně.

"Tak fajn, no."

"Hele, kdo to tamhle jde?" zeptala se veverka stojící poblíž své velitelky a ukázala pacičkou na postavu v plášti, která právě vrazila na cizí pozemek.

"U Megaořechu! To je… to je… Van Helsing! Áááááá, Vane, jsem tvá fanynka, podepíšeš se mi na ocas?"

Muž se na okamžik zastavil. Měl pocit, že zaslechl své jméno. Pohlédl na strom obsypaný veverkami a hned věděl, odkud vítr vane. Pousmál se. Rozhodl se nejprve dokončit úkol, pak si s nimi popovídá. Zaklepal na dveře a čekal. Po chvilce mu otevřela jakási vyperoxidovaná blondýnka, jež zřejmě měla peroxid i na mozku.

"Copak si přejete?"

"Vaši smrt," zavrčel Van Helsing a vytáhl odkudsi z pláště dýku. V tu chvíli začala žena pištivým tónem volat o pomoc.

"Ornellko, co se tu děje?" zeptal se Kokta, když se supěním doběhl ke dveřím.

"On mě chce zabít," kňučela a ukázala zcela zbytečně před sebe.

"Dva jednou ranou," uchechtl se Van Helsing a Ornellu probodl dýkou. Poté to samé udělal s Koktou. Oba upíři se rozpadli v prach.

"To jsem to dopracoval," posteskl si zase, "kam jen zmizeli ti praví upíři? Draculo, chybíš mi, kámo!"

"Vanééé, Vanííískůůů, tady jsme!" volala Vůdkyně. Kromě toho, že chtěla ten autogram, měla zářný nápad.

"Však už jdu," usmál se a pár kroky se dostal ke stromu. Tahle zvířátka se mu v poslední době nějak podezřele líbila. Byla mu sympatická hlavně jejich touha za každou cenu ovládnout svět a ukořistit si všechny existující i neexistující ořechy.

"Zeptala bych se tě, jestli se mi nepodepíšeš, ale to až někdy později. Chci ti říct něco důležitějšího. Jedna čůza nám čórla naše oříšky. Chtěli jsme se jí pomstít, ale zachránil ji pedobear, který tu mrchu hnusnou stejně neznásilnil, protože mu v tom zabránil upír. Ten teď, podle mé osobní ezoveverky, jež vidí současnost, tu couru pitomou ojíždí. Oba musí zemřít, jenže my na ně nejspíš nestačíme. Potřebujeme tě. Zbav se upíra a tý dementní nány a odměníme se ti hromadou ořechů. Až ovládneme svět, přidáme k tvé odměně i Antarktidu. Ta nás nezajímá, stejně tam nejsou ořechy. Platí?"

"No… momentálně stejně nemám žádné pořádné kšefty a nejspíš brzy přijdu o práci, jelikož praví upíři vymírají, takže platí. Povězte, jak moc je měkkej tenhle?"

"Dost na to, aby se zabouchl do lidské holky a nevysál ji."

"Hm. Slaboch."

* * *

Jonathan Nevímjakdál byl úžasný. Vážně. Jeho se už nikdy nevzdám! Prožila jsem s ním dvě stě padesát orgasmů za hodinu! Na tohle nemáte, co? Další důkaz mé výjimečnosti.

"Zlatíčko, koukej, co jsem našel," usmál se na mě, když se vrátil do ložnice, kam jsme se vrátili po sexuální cestě domem. Schody byly obzvlášť bolestivé, ale i to jsme ustáli. Ve svalnaté ruce držel tlustou knihu. Mám ráda tlustý knihy. Tahle se jmenovala Kámasútra pro začátečníky. Lehl si vedle mě do postele, políbil mě na krku a začal v knížce listovat. Ukazoval mi obrázky s polohami a ptal se, jakou bych chtěla provádět. Já mu na to pověděla svůj názor a pak se mělo začít.

"To ne! Nemůžu!" vyjekl najednou Jonathan.

"A proč bys teď nemohl?" zeptala jsem se. "Vždyť jsi ten nejlepší!"

"Protože jsem zrůda," zamumlal, "a celou dobu jsem se tě snažil usouložit, jenže ty jsi neúnavná sexuální bohyně! Doslova! Jsi sexuální bohyně a tvým posláním je rozmnožit svět!"

"Tak nejdřív se rozmnožíme my, né?" Pak mi docvaklo, že bych se měla na něco zeptat. No jo, po sexu mi to báječně myslí! "Proč ses mě snažil usouložit?"

"Protože jsem upírská zrůda!" zavyl. V tu chvíli jsem si všimla, že stále měl místo svých přenádherných, tmavých, jiskřivých, zářivých, hlubokých, inteligentních, chápajících, oceánových a zároveň sivých očí ty nelítostné, vášnivé, krvavé, energické, agresivní, rudé a zároveň něžné a roztomile růžové oči.

"Ty mi jako teď chceš říct, že se mnou nechceš souložit?" podívala jsem se na něj vyčítavě.

"To ti cesta po domě a zpátky do ložnice nestačila?"

"Ty mi dáváš kopačky?" zeptala jsem se vyděšeně. Přesně k tomuhle to směřuje, tím jsem si jistá!

"Ne, jenom tě chci chránit! Nic nechápeš!" zavrčel, zvedl se z postele a odešel. Já ho pozorovala se slzami v očích. Takže to nejspíš končí. Bože, to je takový idiot! Nebo za to může to, jak jsem těžce originální? Posbírala jsem své oblečení, oblékla se a odešla. Mě tu už víckrát neuvidí!

"Sbohem," rozloučila jsem se s ním ještě před úplným odchodem. Nejspíš mě neslyšel, ale to je jeho chyba. Má být tam, kde chci, aby byl. Vždyť je to přeci telepat!

"Kampak jdeš, holčičko?" zeptal se mě jakýsi chlapík s dlouhým pláštěm, který už zřejmě dlouhou dobu stál před vstupními dveřmi. Mířil na mě pistolí a tvářil se dost naštvaně. Asi to bude tím, že nemohl nikde sehnat žiletku a díky tomu vypadá jako bezďák. Chudinka!

"Pane, copak potřebujete? Vypadáte strašně! Co se vám stalo?" promluvila jsem na něj soucitným tónem.

"Tak teď jsi mě nasrala," zavrčel ten chlapík. "Co si to dovoluješ? Nejdřív jsem tě chtěl zabít co nejrychleji, ale teď jsem si to rozmyslel! Budeš trpět!"

"Pomóc, Jonath…" nestihla jsem doříct, neboť mi ten hulvát nacpal do úst jakýsi špinavý hadr a vytáhl mě ven.

"Je to ona?" zeptal se kohosi na stromě. Tak nějak jsem tušila, kdo by to mohl být, ale odmítala jsem tomu uvěřit.

"Ano," ozval se hlásek veverčí Vůdkyně. Seskočila mi na hlavu, aby se mi vysmála rovnou do obličeje. Nemůžu se na ni zlobit. Je to jen veverka, nikdo jí neřekl, co se sluší a patří. V tu chvíli mi vrazila svou malou pracičkou facku.

"Naval ořechy, ty blbko vymaštěná! Naši mě slušně vychovali, abys věděla!" Takže už i veverky jsou telepatky? Páni! Tak to je v háji. Jonathánku, zachraň mě! Prosím! Zahlédla jsem, jak ten chlapík leze do baráku mého milovaného a táhne ho ven.

"Né, Liz, né!" zakňučel Jonathan Přeúžasný, když mě uviděl pod stromem a obsypanou veverkami, které na mě poskákaly. Takže nakonec chytnu blechy, úžasný!

"Jó, přihřátej upíre, jó," zachechtal se ten buran. "Tak co… chcete ohřát?" S těmito slovy vytáhl něco, o čem se
domnívám, že to je plamenomet.

"Ani to nezkoušej, Helsingu!" naštval se Jonathan a jeho prozatím nelítostné, vášnivé, krvavé, energické, agresivní, rudé a zároveň něžné a roztomile růžové oči se změnily na tmavé, podobné hlubokým studnám, plné smrti, černé, černé, černé, černé a… černé oči. V tu chvíli se změnil na úplný blesk a rychlostí světa mě zbavil všech veverek. Ty letěly vzduchem a řvaly jak pominuté. Pár jich přistálo na Vanu Helsingovi. Ten už nezvládl ani pořádně zamířit a omylem se sám zapálil. Shořel on i veverky zakrývající mu výhled.

"Jé, ty se třpytíš," všimla jsem si. "Byla jsem blbá, odpustíš mi?"

"Ano," zašeptal Jonathan.

Zpoza stromu se ozvalo chechtání pedobeara. "Jen počkejte! Vy ještě uvidíte!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Akmmes Akmmes | Web | 8. února 2014 v 15:17 | Reagovat

Neviem čo to malo znamenať ale je to jednoznačne skvelé. Taká správna zmes šialenstva a geniality :-D síce som občas nevedela čo sa vlasstne deje ale rešpekt!
Vieš že ma miluješ
Akmmes

2 Nelogična Nelogična | E-mail | Web | 8. února 2014 v 21:10 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :-D
Jsem ráda, že to někdo četl a dodal nějaký ten koment ^^
O žádné lásce nevím
Nelogična

3 Sarah ♥ Bloody paw Sarah ♥ Bloody paw | Web | 1. května 2014 v 15:00 | Reagovat

Je mi jasné, podle jakého návodu, ale povedlo se to :D Pedobear :D

4 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 11. září 2014 v 23:39 | Reagovat

Tak tohle je vážně luxusní, už si to čtu asi potřetí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama