Čtrnáctá kapitola

27. února 2014 v 16:52 | Rádoby datlér amatér |  Ti "správní" - střípky kapitol
Ano, opět přibývá další kapitola mého rozdělaného příběhu, který bych ráda dokončila, ale tak nějak na něj kašlu. Místo psaní vytvářím cosi jako loga, takže mám zásobu na dalších pár kapitol dopředu. Navíc zjišťuji, že stále měním styl psaní, takže to někdy působí velmi zvláštně. Ještě lepší je zjištění, že se v celé kapitole skoro nic neděje... počkat, to vlastně kecám. Fajn. Slibuji, že příště si na tom dám víc záležet a zabojuji s popisy. Vidím to na dlouhou válku. Budu ráda za podporu v boji. Popisy, třeste se!


"Super," pochválil Moniku Honza. "Nejsi sice žádná špička ohledně telekineze, ale takový nemehlo jako na začátku už taky ne. Od té středy, kdy se ti poprvé podařilo pohnout předmětem, jsi udělala celkem slušný pokrok. Jen tak dál!"

Od doby, kdy se David s Anežkou chytli do pasti, uběhly už skoro tři týdny. Říjen se chýlil ke konci a počasí to dávalo všem ignorantům kalendáře dost jasně najevo.

"Nemohli bychom už přejít na jiný druh magie?" požádala ho Monika. Třeba taková telepatie vypadá zajímavě. Určitě by mě bavila a troufám si odhadnout, že by mi šla daleko líp než hýbání věcmi.

"No… počkej si na začátek listopadu, pak začneme, jo?" poškrábal se na hlavě Honza. Ačkoliv se od onoho incidentu s pastí nestalo nic, co by stálo za řeč, vypadal vyčerpaně. Pod očima se mu rýsovaly kruhy, kůži měl ještě bělejší (což bylo z pohledu Davida považováno za zázrak) a vlasy si už po vstávání nejspíš nečesal - aspoň tak vypadaly.

"Prvního je už pozítří," usmála se Monika. Na rozdíl od něj v poslední době překypovala energií. Možná to bylo tím, že se jí většina věcí dařila - ve škole sbírala dobré známky, konečně si mohla o přestávce popovídat s někým jiným než s Nikolou, která se s ní předtím bavila stejně jen z lítosti a, jak už bylo řečeno, i v magii ji úspěchy neminuly. V hloubi duše se obávala, že po tomhle období štěstí přijde dvakrát tak dlouhé období smůly.

"Na zejtřek mám takový menší překvápko," oznámil David s podezřelým úsměvem na rtech. Všechny snahy o přebarvení narůžovo a odbarvování vlasů již nadobro zmizely a v poslední době provokoval jen Anežku.

"Hádám, že to bude mít něco společného s Halloweenem," tipovala Monika.

"Neřeknu!"

"Takže ano!"

"Nějak ses rozjela," pozdvihl obočí Honza. "Vždycky jsem tě měl za tichou stydlivku a ty takhle…"

"Nemůžu být tichý stydlín tři sta šedesát pět dní v roce," pokrčila rameny Monika a usmála se.

"Tři sta šedesát šest. Tohle je přestupný rok, nezapomínej," nemohl si odpustit David.

"O čem vlastně debatujete?" probrala se náhle Anežka, která do této chvíle poletovala kdesi v sedmém nebi své mysli.

"Nevím," pokrčil rameny Honza, "nějak jsem se v tom ztratil."

"Já vám to shrnu," protočil oči v sloup David. "Na zítra mám překvapení, o kterém nikomu neřeknu, tenhle rok má tři sta šedesát pět dní a Monika není stydlín nonstop."

"Aha," řekla Anežka a snila dál.

* * *

"Čau, koště," zazubil se na Honzu zpoza dveří do třídy chlapec nepříliš velkého vzrůstu, což však v jeho případě znamenalo výhodu. Jan neodpovídal a mířil ke své lavici. Když přišel do školy poté, co se mu zahojila noha, zjistil, že Nikola ztropila pěkné divadlo. Neprozradila nic o magii, vystačila si i bez toho. Všichni ho měli za hulváta, který se neumí chovat a svůj vztek si vybíjí na nevinných děvčatech. Upřímně mu bylo jedno, co si kdo o něm myslí a ani jim to nevymlouval - jen učitelům.

"Hej!" vykřikla Monika, což Honzu donutilo přestat myslet a díky tomu zahlédl včas cosi letícího přímo na něj. Sehnul se, takže mu to něco prolétlo nad hlavou a rozmáznulo se na zdi. Ohlédl se za sebe. Byl to kus štrúdlu.

"Ha! Kvůli tobě je na zdi zase nějaký jídlo! Copak nestačila ta pizza před týdnem, hmm?" osopila se na něj Nikola. K ostatním se chovala přátelsky, ale s ním jednala jako s čímsi podřadným.

"Víš, zlatíčko, kdybyste to po mně neházeli, tak ta zeď není zasraná od jídla," zavrčel Honza.

"Neříkej jí zlatíčko, ty šmejde! Nesaháš Niky ani po kotníky!" ozvala se její sousedka.

"Ani o to nestojím."

"To je jen dobře, ty šmejde! Můžeš být rád, že jsi nevyletěl ze školy! Její rodiče by to určitě zařídili!" rudla dívka v obličeji. Naštvaná připomínala Davida.

"S radostí bych vypadl, to mi věř."

"Tak proč tu furt seš? Nikdo o tebe nestojí, špíno jedna zasraná!"

"Na holku máš dost vulgární slovník," poznamenal nevzrušeně s tím, že už konečně usedne do lavice, ale ostatní mu zatarasili cestu. Všichni jej probodávali nenávistnými pohledy - kromě Moniky sedící opodál a dvojici spolužaček, kterou aktuální dění nezajímalo. Radši si pouštěly na mobilu jakýsi klip, v němž převládala momentálně modrá, a vzdychaly nad tím, jaký byl říjen ohledně hudby dobrý.

"Co se staráš? A zrovna ty!"

"Hajzle!" ozvala se další spolužačka, tak malá, že ji nebylo možné mezi ostatními zahlédnout.

"Dostaneš přes držku!" zvolal nejvyšší chlapec ze třídy. Všichni věděli o jeho slabosti pro Nikolu, ačkoliv něco takového sám popíral. Nebylo divu - nepatřil zrovna mezi ty nejpohlednější, jeho povaha taky nebyla nic nádherného a o Nikolu se prali skoro všichni kluci ze školy - až na ty z prvních čtyř ročníků a pár výjimek.

"S dovolením," protlačila se skupinou Monika držíc co nejpevněji útlou knížku. Pospíchala, aby nemusela to divadlo sledovat a měla klid na ponoření se do světa fantazie.

"Že by ses mě třeba zastala?" sykl podrážděně Honza, když procházela kolem něj.

"Promiň," pohlédla na něj smutně, pak sklopila oči k zemi a spěchala dál. Nechtěla se dostat do případných problémů.

* * *

"Fajn, tak už jsme tu konečně všichni," začala Anežka. Stála u paneláku a dívala se na tři osoby v kostýmech - jeden z nich byl chlapec převlečený za Marilyn Monroe, druhý, o něco mladší mladík, zjevně šel za cosi připomínajícího křížence jednorožce a člověka, zatímco třetí postava schovávala svůj obličej v masce mistra Yody.

"Inu, dnešek bude velmi speciální. Teď vám dám tři úkoly. První - vyžebrat spoustu sladkostí, druhým je se nenechat zmlátit od všech lidí lpících na českých tradicích za to, že k nám taháme americký svátek, a pak mě musíte najít. Máte někdo nějaké otázky?"

"Tady, tady, já bych jednu měl," hlásil se David jak hyperaktivní prvňák, "mohl by mi někdo pustit svěží větřík na nožky? Ať se mi hezky nadzvednou šatičky, muck, buzi."

"Nesnáším tě," zabručel Honza, ale stejně přivolal vánek, který nadzvedl Davidovy šaty a odkryl jeho chlupaté nohy.

"Děkuju," zaculil se jak měsíček na hnoji. "Myslím, že můžeme jít."

"Fajn. Tři - dva - jedna - makejte, vy kůže líné!" zakřičela za svými běžícími přáteli Anežka. Dnes pociťovala jakousi zvláštní euforii. Vůbec netušila, proč, ale rozhodně nechtěla, aby to vyprchalo. Rozhlédla se kolem sebe. Halloween zde byl trošku populárnější, než vůbec čekala. Pár lidí, spíš z žertu, zkoušelo koledovat, zatímco ostatní prostě strašili všechny obyčejné smrtelníky bez kostýmů. Kdosi pouštěl na mobilu hudbu, takže se celá ta maškaráda během chvilky zvrtla v jakousi pouliční party. K tančícím se po chvilce přidali i koledující, jelikož vyžebrat sladkosti od dospělých v rámci amerického svátku je sakra těžké. Anežka jen bezstarostně pokrčila rameny, připojila se k nim a poskakovala, jak nejlépe uměla. Se svým kostýmem čarodějnice se nemusela bát, že by byla mezi strašidly nevítaná.

* * *

"Tak tohle je teda fakt na hovno," procedil skrz zuby David, když už ho počtvrté odehnal někdo s křikem "Netahej sem pitomý svátky těch tlusťochů, bastarde!" Nejraději by se na to vykašlal, jenže to nemohl udělat. Anežka mu už předtím slíbila, že jestli to vzdá, tak bude muset být celý den slušný a chodit v obleku. Slušnost by ještě bral, ale oblek? Nikdy!

"Já ti to říkal," houkl Honza a zkoušel štěstí u dalšího domu. Z něj vyběhla rozzuřená důchodkyně. Dle všeho se jí tento americký svátek taky nezamlouval, neboť hnala chlapce před sebou holí. Po pár metrech se zastavila, lapala po dechu a hrozila mu pěstí.

"No jó, mladej pán vždycky ví všecko! Tak když seš tak chytrej, proč si s těma fanatikama uctívajícíma světlo neporadíš sám, hm?" naštval se David. Obvykle při takovém záchvatu vzteku působil hrozivě, ale v kostýmu vypadal spíš směšně. Navíc to trochu přehnal s make-upem.

"Z toho samého důvodu, proč se ty neusmíříš s rodiči," vytáhl nečekaně Honza eso z rukávu.

"Můžu se zeptat, kluci…"

"Ne," zarazil Moniku David, "nemůžeš. Je to absolutně zbytečné."

"Mně to od začátku přišlo jako stupidní nápad. Jsme sakra v Česku, né v Americe!" zavrtěla hlavou. Jistě, na počátku to vypadalo jako fajn zpestření večera, ale teď by daleko radši seděla doma s knížkou.

"Stěžuj si Anežce, byl to její nápad. Já chtěl zorganizovat soutěž v tom, kdo se nejrychleji dostane z uzamčené místnosti. Háček byl v tom, že by všichni byli svázaní a nikdo nesměl použít magii. Přijde mi, že se na své schopnosti až příliš spoléháme," mluvil o svém nápadu Honza a zamyšleně se usmíval.

"Taky jsi chtěl sehnat bombu, abychom měli motivaci," dodal suše David. "Stejně nemáme ty bonbony kam strkat, nikdo z nás si nevzal ani pitomou igelitku."

"Myslím, že bych někde něco takového mohla mít," ozvala se Monika a zkusila sebe samotnou prošacovat. Po chvíli vytáhla odkudsi zpod pláště zmuchlaný, podezřele ušmudlaný sáček. "Lepší než nic."

"Hele, nebylo v něm nějaký hovno?" zkoumal jej z bezpečné vzdálenosti David a krčil nos. "Do sáčku od hovna nebudem strkat bonbony!"

"Ale hovno, to určitě nebylo hovno," pokusil se o žert Honza. Nikdo se nezasmál. "Fajn, mlčím."

"Nic takového, jinak bych to u sebe přece nenosila. Nejsem prase."

"Vážně? Seš si tím jistá?" vykulil oči David.

"Naprosto."

"Já teda ne," provrtal ji podezřívavým pohledem. Na to jen pokrčila rameny. Možná se i usmála, ale to pod maskou Yody opravdu nebylo vidět.

"Tak když mi nevěříš…"

"Co to bylo?" zamžoural Honza kamsi za malý domek.

"Určitě hovno," obrátil oči v sloup David. "Maximálně tak nějaká čtyřnohá potvora, kterou by ti uvařili v jakékoliv čínské restauraci."

"Můžete přestat hovnovat ?" zasáhla Monika. "Začínám to slovo nenávidět."

"Hovno, hovno, hovno, hovno," spustil David.

"Hm, tak to vážně byl pes," poznamenal poněkud zklamaně Honza. Stejně se nevzdával nadějí a zíral do všech temných koutů. I když… proč by se maniak uctívající světlo schovával ve tmě?

* * *

Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Proč? Co se vlastně děje? Ať to není pravda, prosím, ať to není pravda… Měla bych něco dělat a né jen koukat, jenže co? Všechno se hroutí a já akorát přihlížím…

Anežka jen třeštila oči. Kdyby to zahlédla dřív, nic by se nestalo - aspoň podle ní. Cítila jejich nenávistné pohledy a tichá přání kruté smrti.

"Vážně vás musí být deset? Není to trochu srabský?" pokusila se o úšklebek, ale místo toho nasadila vyděšený výraz. Nemělo cenu si hrát na hrdinku. Stála uprostřed kruhu lidí, kteří se rozhodli, že je pro ně nepohodlná. Odkudsi začalo zářit bílé světlo. Na okamžik mohla vidět obličeje svých protivníků, do té doby zahalené rouškou tmy. Když viděla, jak velkou část z nich tvoří teenageři, udělalo se jí zle.

Už chápu, kde berou ty nové. Oblbují děcka bez občanky, ale… neděláme my v podstatě to samé? Sakra, kam až všechny ty neshody zašly? Vždyť si tímhle zničí život! Měli by mít jiné starosti…

"Nezáleží na tom, kolik nás je," ozval se vysoký dívčí hlas, "dobro vždy zvítězí!"

"A jak víte, že stojíte na straně dobra?"

"Světlo je dobré!"

"Ale bez tmy by žádné světlo nebylo, tak proč…"

Náhle všechno zmizelo…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama