Pravdomluvná

19. června 2014 v 23:36 | Nelogična |  Jednorázové trdlotiny
Inu, myslím, že přišel čas na něco dalšího z mého šuplíku. Na své poměry jsem ji napsala celkem rychle, což bylo hlavně tím, že už od začátku měla určený svůj další osud - putovala do soutěže knihovny na vesnici (ok, počtem obyvatel už by to mohlo být město, ale...), kam jsem chodila do školy. Tentokrát jsem nezapomněla na všelijaké to formátování a podobný tentononc. V pravidlech není nic o nezveřejňování povídky po ukončení soutěže, tak snad nic neporušuju.
Asi bych měla napsat i umístění, že jo...
Nevím, čím to je, ale skončila jsem druhá. Teď už to sem radši překopíruju z wordu, jelikož se mi chce spát.


Dveře se prudce rozevřely. Do zaprášeného krámku vpadla mladá žena. Neobtěžovala se za sebou zavřít a rovnou zamířila k vylekané prodavačce. Rozvířené kotouče prachu se pomalu usazovaly.
"Dobrý den," vypravila ze sebe prodavačka, stále ještě překvapená tou náhlou návštěvou. Změřila si budoucí zákaznici pohledem. Měla rozcuchané, delší, hnědé vlasy, oči zrudlé od pláče, drahé šperky a to nejlepší oblečení, jaké si zde člověk mohl dovolit.
"Proč na mě tak koukáte? Chcete taky moje peníze? Poslužte si!" vyhrkla hystericky zákaznice a zaťala ruce v pěsti.
"Takhle jsem to nemyslela," uklidňovala ji. "Nepotřebuji nikoho o nic obírat, peněz mám dost. Copak se stalo?"
"Všichni mi lhali," odpověděla žena zkroušeným tónem. "Kvůli tomu jsem tady. Nechci, aby mi ještě někdo někdy lhal. Víte, jak by na světě bylo krásně, kdyby k sobě lidé byli ve všem upřímní? Já sama nikomu nelžu. Za dar dám jakoukoli částku!"
Prodavačku toto prohlášení zaskočilo. Rozostřily se jí oči a pátrala v mysli zákaznice. Poté kývla. Čekala to. Jestli s člověkem opravdu něco hne, je to zrada od milované osoby. Posléze se zahleděla do drobné křišťálové koule skryté za kasou.
"Dar vám nepřinese nic dobrého," pravila vážně. "Ano, nikdo už vás neobelže, ale vy sama budete vždy a za všech okolností říkat pravdu. V tomhle světě vás pravdomluvnost akorát přivede do hrobu. Spatřila jsem, jak by vypadala vaše budoucnost, pokud byste si to s darem nerozmyslela. Není to nic příjemného."
"Jsem rozhodnutá," odpověděla zákaznice. Pro ni nebylo cesty zpět. Když už tu stojí, tak si to přece nerozmyslí! Nechápala, jak by jí mohla pravdomluvnost ublížit - sama si o velkém vládci nemyslela nic špatného, tudíž by se jí nemělo nic stát.
"Když myslíte," povzdechla si prodavačka a přivolávala svoji magii. Obdarovávaná ucítila vlnu tepla ve svém nitru. Slastně se usmála.
"Kolik vám dlužím?" zeptala se.
"Právě jsem vám zničila život, takže to máte gratis," zamumlala prodavačka. "Na shledanou."
"Na shledanou!"

Dny plynuly. Stále nechápala, jak jí může dar zničit život. Nic takového se totiž nedělo - spíš naopak. Byla šťastnější, obklopila se jen těmi pravými přáteli a nikomu nevadila její (občas bolestná) upřímnost.
"Mohu se na něco zeptat?" požádal ji nečekaně její šéf. Vycházela s ním, jako téměř se všemi, celkem dobře, ačkoliv byl impulzivní a často míval záchvaty vzteku.
"Klidně," odvětila.
"Pracujete s mým synem. Jak se mu vede? Zvládá to?"
Žena se zamyslela. Ať už u toho chlapce pozorovala cokoliv, dobře odvedená práce to nebyla. Většinu času se otáčel za sukněmi, párkrát přišel opilý. Cítila, jak v kanceláři neustále houstne atmosféra. Tím, co řekne, ho určitě naštve, ale nic jiného než pravdu ze sebe nevypraví, i kdyby chtěla. Modrá barva na stěnách ji neuklidňovala, naopak.
"Je mi to líto, ale moc dobře se mu nevede. Takového lenocha jsem ještě neviděla. Na jakoukoliv práci kašle." V místnosti jako by teplota rázem klesla o deset stupňů.
"Prosím? Asi jsem špatně slyšel, můžete mi to zopakovat?" zamrkal šéf.
"Je líný a na všechno kašle," opakovala roztřeseným hlasem. Tušila, že za tohle zaplatí.
"Sáro, to si ho určitě s někým pletete," uchechtl se nervózně. "Je to můj syn. Nemůže být takový, jak říkáte."
"Nepletu," zamumlala a čekala, kdy přijde jeden z jeho pověstných výbuchů vzteku.
"No teda, Sáro," téměř šeptal, "nečekal jsem, že zrovna vy budete někoho takhle hnusně pomlouvat. Všichni říkají, jak se mu daří."
"Lžou, protože se vás bojí." Tohle byla poslední kapka.
"Jak se opovažujete?" vyhrkl na ni zlostně a zrudl v obličeji. "Co to říkáte? Jak si tohle vůbec můžete dovolit? Myslíte si, že vám to projde, hm? No to si teda myslíte špatně! Vypadněte a už se sem nevracejte! Máte padáka! Táhněte ke všem čertům! Slibuju vám, že tohle není konec!"
"Za tohle mě nemůžete vyhodit," zamumlala vzdorně, "jen jsem řekla svůj názor."
"Který mě nezajímal!" řval jako tur.
"Právě si protiřečíte. Nejdřív se mě zeptáte…"
"Vypadněte!" zavrčel, zvedl se tak prudce, že téměř shodil stůl, a chystal se po ní hodit židli. Sára se s vyjeknutím rozeběhla ke dveřím. Když se dostala z místnosti ven, uslyšela náraz něčeho do zavřených dveří. V tu chvíli si mohla jen tiše gratulovat, že z toho vyvázla poměrně zdravá. Vzpomněla si na slova obchodnice. No co, to zas taková katastrofa není. Práci určitě brzy najdu, pomyslela si.

Jak se ukázalo, najít novou práci nebylo příliš jednoduché. Z nějakého důvodu ji nechtěl nikdo vzít. Její bývalý šéf se zřejmě činil a doopravdy to neskončilo vyhazovem. Klid, jsou i daleko horší věci, utěšovala se v duchu při cestě domů z jednoho z pohovorů. Bezdomovec sedící na chodníku a žebrající peníze byl toho výborným důkazem. Jakmile Sáru spatřil, zvedl se a přiběhl k ní s úsměvem ukazujícím chybějící zuby.
"Máte peníze, slečinko?"
"Mám," odpověděla pravdivě, i když by momentálně radši lhala.
"Mohla byste mi dát pár korun?"
"Mohla." Toto se opakovalo. Žebráků bylo všude dost, trocha zdravého rozumu a oči jim ve většině případů nechyběly. Když spatřili, že dává peníze na optání, využili toho.
Fajn, takhle nejspíš dojdu domů bez peněz, ale to nevadí. Jsou i horší věci, pomyslela si. V tu chvíli jí zastoupil cestu drobný mladík. Z jeho vzhledu bylo jasné, že žádné peníze nepotřebuje. Mile se usmíval, ale z těch modrých očí čišelo cosi nedobrého.
"Dobrý den, můžete mi dát svoji adresu?" Nezbývalo jí nic jiného. Úžasný. Teď mě ještě okradou. Nevadí, na světě se dějí horší věci, uklidňovala se. Překvapeně zamrkala. Jako by se vypařil. Chvíli se zmateně rozhlížela, pak rychle pokračovala dál. Promrhala dost času, a jestli ji vážně chtěl okrást, neměla by stát na jednom místě.
Čím méně kroků zbývalo, tím více začínala litovat daru. Náhle do ní někdo vrazil. Ohlédla se za ním. Mezitím kolem proběhla skupina vyděšených lidí, kteří něco křičeli. Podívala se před sebe. Ne, tohle není pravda, doufala. Marně. Srdce jí zběsile bušilo, zbytek těla ztuhl. Nebyla schopna uvažovat. Její dům hořel.

Horší už to být nemůže, neboj, uklidňovala se, o několik měsíců poté, na ulici. Už jsem přišla o všechno, víc mi osud nevezme. To byla pravda. Když se příbuzní dozvěděli, že je na ulici, nepomohli jí - naopak, přestali se k Sáře hlásit. Své syny, které měl u sebe bývalý manžel, již dlouhou dobu neviděla. Nedivila se. Kdo by chtěl svoji matku vidět, jak v rozedraném, zamazaném oblečení žebrá? S vlasy tak špinavými, že už nešla poznat jejich původní barva? Navíc pomalu přicházela o rozum. Často blábolila nesmysly a mluvila k sobě.
"Poraď mi už, sakra," naléhala jedno pošmourné odpoledne na svůj odraz v louži. "Nevysmívej se mi! Co si o sobě vůbec myslíš?" Její rozpravu přetnula skupinka mužů v uniformách, kteří si stoupli před ni. Nechápavě vzhlédla.
"Dobrý den, vážená… bezdomovkyně. Jak jste jistě poznala, patříme ke komandu spravedlnosti. Vaši synové se provinili proti Řádu tím, že pošpinili dobré jméno Pána svými vulgarismy. Kde je můžeme najít? Nelžete nám, jinak půjdete s nimi. Tušíte, co je čeká, správně?"
Sáře se slzami zalily oči. Tohle nechtěla. Teď by se jí hodila možnost lhát, jenže tu neměla. S darem přišlo i prokletí. Přišla již o téměř všechen hmotný majetek, příbuzní se od ní distancovali, přeskočilo jí a teď chtějí i její syny!
"Bydlí u svého otce," zamumlala. "Zelený dům v Modré ulici. Najdete je snadno."
"Děkujeme, že neděláte potíže," usmál se na ni vedoucí komanda. "Víte, většina žen tohle nechápe, ale když děti udělají něco opravdu špatného, jsou všechny tresty krom rozsudku smrti malé. Na druhou stranu, opravdu bych nechtěl být váš syn." Komando odešlo a nechalo ženu samotnou. Ta propukla v hlasitý pláč. Vztekle udeřila pěstí do louže.
"Kdybys mi poradila včas, nic by se nestalo! Právě jsem odsoudila vlastní děti k smrti! Spokojená, ty posměváčku?" Opět ji někdo vyrušil. Chvíli si nebyla jistá, odkud ho zná. Pak se jí v hlavě rozsvítilo. Ty oči! Byl to ten mladík, co měl na svědomí její dům.
"Vidím, v jaké situaci jste… a chci vám pomoct." Věděla, že lže. Prostě ji chtěl zabít a pokusit se ji o něco obrat. Kdyby tak bylo o co!
"Fajn," přikývla, "pomáhej rychle!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 galaxyyy galaxyyy | Web | 10. července 2014 v 15:58 | Reagovat

paci sa mi ta myslienka a dobre sa mi to citalo :-)
asi ste mali urceny rozsah.. ale ja by som si rada precitala este viac :-D
a blahozelam k druhemu miestu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama