Když člověk uvěří kdejaké blbosti

8. února 2016 v 23:06 | Nelogična |  Záznamy mozkové činnosti

aneb Nelogična a nejdivnější přesvědčení, jaká kdy měla.
Lidstvo už od začátku doprovází víra ve všemožné věci. Někteří se klaní božstvu, jiní všude vidí víly, další praktikují podivné rituály. Občas člověk žasně nad tím, jakým pitomostem byl dříve schopen uvěřit. Dnes hodlám psát o stupiditách, jež v mé hlavě působily pravdivě. Upřímně, při myšlence na sepsání tohoto článku jsem se nejprve cítila trochu trapně, ale pak jsem jen pokrčila rameny a šla psát. (Taky jsem mezi pokrčením rameny a začátkem psaní lenošila, avšak to není zas až tak podstatné.)



1. Píšu si svou budoucnost!

V páté třídě jsme se svým bratrem uzavřeli sázku o to, kdo vymyslí lepší klub bojující proti zlu. Po chvilce uvažování jsme se pustili do psaní příběhů. Moje skupinka byla v podstatě úplně obšlehnutá od W.i.t.c.h. (snad znáte) a bratr patrně dělal mahou shounen dřív, než to bylo cool (bylo to někdy cool?). V jedné z kapitol zapomněla jedna z hrdinek na úkol z češtiny. Šlo o absolutně nepodstatný detail, neboť o jejím vztahu ke škole jsme věděli už dávno a nemělo to žádný význam pro děj. Hádejte, co se mi po pár dnech stalo. Ano, správně. Zapomněla jsem si úkol z češtiny. To u mě tehdy bylo neobvyklé, neboť jsem patřila mezi žáky považované za šprty (ve skutečnosti jsem si akorát všechno pamatovala, a kdyby se známkoval čas skutečně strávený nad učením, tak propadám).


Co mě tehdy napadlo?
A) Hm, to se stane. Příště se pořádně kouknu do zápisníku.
B) Proboha, neuvěřitelné! Já si napsala vlastní budoucnost! Radši si budu dávat pozor na to, co píšu, ať něco nevyvedu!
Odpověď B je správně. Jistě, tehdy jsem byla jen malá holka, potíž však spočívala v om, že jsem se tohoto přesvědčení nevzdávala ani později.

V pozdější kapitole jiná hrdinka omdlela. Asi o půl roku později to se mnou švihlo a já se praštila o pračku. Legendy vyprávějí, že jsem tehdy pozbyla veškerých zbytků soudnosti. Mé tehdejší já částečně věřilo tomu, že jsem si to napsala. Částečně, ale věřilo.

V osmičce jsem nepatřila mezi oblíbence. Přišel impuls vrátit se ke psaní, abych ze sebe dostala všechno, co jsem si nechávala pro sebe. Jednu z postav někdo jiný dost hnusně pomlouval. Ano, později přišly pomluvy i na můj účet. Stále jsem věřila té blbosti, takže jsem už radši o tomhle tématu nepsala.

Ačkoliv mi to dnes přijde úsměvné, díky tomuto přesvědčení jsem nesklouzla k tomu, co občas provádí začínající pisálci/spisovatelé/jak to chcete nazývat - zabíjení a utrpení postav pouze pro efekt, bez sebemenší důležitost pro příběh. Doufám.

2. Spolužák mi čte myšlenky

Měla jsem jednoho spolužáka, který mi vadil. Čím? Nejvíce chováním. Vztahy u nás ve třídě byly složité, to teď ani nechci rozebírat, spíš se zaměřím na maličkost, jež mě neskutečně iritovala. Pořád na mě zíral. Ne, o žádnou náklonnost nešlo a ani si nejsem jistá tím "pořád", ale vždycky, když jsem pohlédla jeho směrem, tak poulil oči na mě. Pokud zrovna s někým hovořil a podíval se na mě, rázem se oba (nebo tři či víc) začali smát. Co z toho má chytrá hlavička vydedukovala? Že je hoch zlý telepat a určitě roztrubuje mé myšlenky všem, na které narazí. Netuším, co jsem brala, když mě tohle napadlo, ale už to radši brát nebudu.

3. Věštění budoucnosti ze songů hraných v rádiu

Zapomeňte na kartářky, věštkyně s koulemi a čakrářky! (Vím, čakry nesouvisí s předvídáním, ale...) K čemu něco takového, když si člověk mohl pustit rádio? Ano, sestavovala jsem si předpověď dle toho, co zrovna hrálo za písničky. Šlo o jednu z těch stanic, kde hrají pořád dokola několik nejnovějších hitů, takže jsem se párkrát s věštbou trefila. Vzhledem k občasné obměně oněch songů bylo třeba obměnit jejich symboliku. Navíc jsem věřila, že kdybych si je pustila na netu, tak se jejich význam změní v absolutní opak. Kdybych v tomhle pokračovala, možná bych rozjela opravdu dobrý byznys.


Kromě těchto bizárů jsem věřila i mezi více rozšířenější věci - horoskopy, strážné anděly, lidstvo, divná spiknutí, svoji jedinečnost a ve zkaženost mládeže. Do "illumivíry" jsem kupodivu nespadla. Ne však kvůli náhlému přívalu inteligence, avšak proto, že kdybych uznala jejich existenci, musela bych zároveň uznat, že se moje oblíbená kapela podílí na likvidaci lidstva. Vážně, kdo by si likvidoval fanoušky?

Nejdivnější na tom všem je fakt, že mě na základní škole považovali za inteligentního člověka. Kdybych o tomhle promluvila nahlas, nejspíš by okolí přišlo o iluzi. Důkaz, že známky neukazují intelekt člověka.

Teď otázka pro čtenářstvo - věřili jste taky někdy v něco fakt divného? Ve věku, když byste v tohle už prostě věřit neměli?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. února 2016 v 7:53 | Reagovat

Hm, já jsem věřila, že si musím zapisovat většinu slov, která se mi mihnou hlavou, protože mají hlubší smysl. Jinak, povedený článek!

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 16. února 2016 v 20:53 | Reagovat

Já nevím, spíš asi jen takový pocit, že když někde jsi sama, třeba na zastávce nebo ve třídě, a nějací další lidé spolu mluví a ty neslyšíš o čem, nebo se dokonce smějou, tak že jsi jejich tématem. Ale to nebylo, že bych tomu věřila, a je to asi dost rozšířený pocit.
Ale s tím věštěním z písniček jsi fakt měla něco rozjet, vydělala bys balík! :D:D

3 Ariven Ariven | Web | 20. února 2016 v 22:40 | Reagovat

To s tím čtením myšlenek jsem měla taky! Spolužačka na mě sice furt nekoukala, ale občas se mi zdálo, že tváří nějak divně po tom, co já na něco divného myslela a už to bylo :D Dokonce jsem měla za to, že pracuje pro nějakou velkou společnost, pro kterou já představuju potencionální hrozbu, takže mě radši nechávají sledovat.
Občas si taky říkám, co jsem to tenkrát brala... :-D

4 Baruš Baruš | 18. března 2016 v 19:49 | Reagovat

Dlouho opravdu dlouho jsem se bála být doma a do určitého věku i za bílého dne! :D Taky jsem měla období kdy jsem se bála večer usínat, protože jsem si myslela, že se ráno neprobudím. A už vůbec nechápu, že jsem byla takový magor a v páté třídě se bála HP a vězeň z azkabanu, ke všemu to byla knížka.
Někdy si říkám, že jsem nebyla normální.( a v mnoha ohledech nejsem ani teď:)).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama